Cestování po Asii 5. část (Singapur, Malaysie)

Ahoj Ahoj, níže si můžete přečíst naše zážitky ze Singapuru a Malaysie. Čtěte až do konce, je to rozhodně zajímavé čtení.

Singapur - město pro bohaté sešněrované zákazy a příkazy (autoři: Petr a Pavel Knecht)

Když jsme přiletěli do Singapuru (let cca 4 hodiny z Hong Kongu), nevěděli jsme, co máme čekat. Každopádně jsme se sem těšili, protože nějaký burův kamarád z číny tu byl a dušoval se, že to tu vypadá a jsou tu ceny jak v Hong Kongu a že si to tu užijeme. Číňan kecal. Vše drahé jak čert (0,33 l plechovka piva cca 70 Kč, v supermarketu ceny o vyšší než v Rakousku), což po návratu z Číny  samozřejmě hodně bolelo. Ale poté, co jsme se rozkoukali, jsme si i nějaká ta piva koupili. Náš hostel se nacházel v Chinatownu, což v nás vzbuzovalo jisté pochybnosti. Jelikož je Singapur synonymem čistoty, není zdejší Chinatown takový humus jako v jiných městech typu Vancouver, NY apod. Chinatown byl krásný. Singapur je tedy čistý i v Chinatownu. Kromě hostelu Pillows and Toast s internetem, snídaní, příjemným personálem a společenskou místností s masážním křeslem a plazmovou televizí jsme zažili asi nejlepší čínské jídlo (hned po Macau). To je poměrně paradoxní, že nejlepší čínu člověk zažije mimo Čínu. Zřejmě to vše je také o surovinách. Čínských restaurací tu bylo asi tisíc a kromě toho také další, jako třeba thajské, korejské, vietnamské atd. Ale indické ne. Indové mají vlastní čtvrt Little India a tam se kumulují. Indů tu je opravdu hodně, jsou velmi tmaví a všichni mají knírek. A ženy nosí indické hábity. Byli jsme se tam podívat a kupodivu i tam byl pořádek. A pokud byl pořádek i v indické čtvrti, tak z toho vyplývá, že v noblesních čtvrtích by bylo možné jíst i ze země. Zažili sme tu největší koncentraci papalášských obchodů, samá noblesa za těžké prachy. Tady když se řekne shopping mall, jedná se o samé uxusní značky. Takže nás to v singapuru příliš nebavilo, jelikož jsme na nic neměli prachy a ani jsme nemohli zevlovat na ulici, protože to bylo zakázané. Zaujala nás nicméně zdejší architektura, na jednom z mrakodrapů se nachází nejdelší střešní bazén na světě, který je kombinován s parkem. Jinými slovy hotel pro papaláše. Jo a také nás zaujal okruh F1 (jezdí se tu přímo ve městě), kde jsme se dostali přímo na stratovní rošt a do garáží, které nicméně byly úplně prázdné. Zajímavé bylo také fotbalové hřiště postavené na vodní hladině.

Přepište učebnice! V tropech každý den neprší!

V singapuru nás přivítalo tropické počasí (30 stupňů, vysoká vlhkost), takže na prosinec velmi příjemné počasí. Singapur se nachází zhruba na rovníku, takže jsme byli zvědavi, jak to tu bude s počasím. V hodinách zeměpisu totíž vždy povídali, že tu je celý rok stejně a každý den vždy prší. Ukázalo se, že je to pouze částečná pravda, jelikož tu sice prší, ale rozhodně ne pravidelně - někdy pršolo v 16:30, někdy v 18, někdy ve 20 hod a někdy vůbec. Pokud pršelo, tak intenzita deště byla famózní (fest chcalo) a déšť trval vždy poměrně krátce (cca 30 minut). Takže stačilo zajít někam na zákusek a kávičku a šlo se dál.

Singapur - město zákazů a příkazů

Slyšeli jsme před naším příjezdem nějaké urbánní legendy o tom, že tu jsou zakázané žvýkačky a že se tu pokutuje plivání na ulici. Ano, v tomto městě se skutečně nesmí vůbec nic - jíst, pít na ulici ani v prostředcích mhd, o kouření ani nemluvě, nesmí se tu zevlovat, sedět na schodech, žvýkat apod. Né, že by to někdo pokutoval, ale prostě se to tu nesmí, a dodržování různých zákazů nehlídá ani tak policie, jako obyčejní lidé. Když dojde například k pojídání na ulici, tak všichni čumí, případně upozorňují. Jednou jsem se neudržel a v buse jsem tajně jedl malou baby karotku. Řidič mne odhalil, veřejně zostudil a málem vyloučil z přepravy. Poté mne celou cestu zdrcátkem kontroloval, kdybych náhodou znovu podlehl pokušení. Bura se chtěl jednou napít v metru a musel se schovat do telefonní budky. To ale není lecjaká telefonní budka. Je to taková budka bez telefonu, kam se chodí telefonovat, protože i to je tu na veřejných místech zakázané. Takže neexistuje, aby si člověk koupil ve Starbucks coffee to go a vesele si štrádoval po ulici a o toho ukusoval například bagetu. To by byl skandál a lidi by ho zadupali do země. Osobně si myslíme, že to tu je přísné kvůli tomu, že tu žije početná indická kominita, která tu vykonává veškeré špinavé práce a stejně tak Číňané. No a jak sami z vlastní zkušenosti víme, indové mají problém s udržováním pořádku a Číňané zase s kultivovaným chováním. Jiná možnost, jak udržet ve městě precizní čistotu, která je v Singapuru až sterilní a kultivované západní vzorce není, než striktní zákaz všeho. Takže jakousi logiku to má.

Kuala Lumpur

V Kuala Lumpur jsme si zabookovali přes internet hotel, bohužel nás nikdo neinformoval, že se hotel nachází v místním bronxu a náš hotelový pokoj nemá okna.Takže jinými slovy jsme bydleli v pekle. Jelikož se jednalo o vánoce, bohužel ani za příplatek se nešlo domoci pokoje s oknem. Takže jsme bydleli v nějakém kamrlíku původně určeném pro košťata předělaném na pokoj. Smrad tam byl fest, zejména z nás. Tak jsme schválně měli otevřené dveře na chodbu, zaklíněné gemmou a do toho jsme ohulovali kapelu Tři sestry, zejména píseň. která začíná slovy "nemůžem za to že máme silnej aparát, proto vás tu teďka budem srát a srát". Zajímavé je, že se nikdo ničemu nedivil. To nemluvím o sprše, která byla vyspádovaná přesně opačně, než byl odtokový otvor, takže se nám v koupelně hromadila voda a nešlo s tím nic dělat. A ještě jsme si zakoupili snídani, jakože když jsou ty Vánoce. Problém byl v tom, že z relativně bohatého výběru se nedalo jíst vůbec nic, maximálně syrová palačinka z listového těsta, vejce a rýže.Takže jsme se přesunuli do hostelu v jiné části města, který byl útulný, pohodlný, dobře lokalizovaný, levný, "nestranný, tvrdý, drsný a spravedlivý" (kdo uhádne,z čeho to je, má plusový bod). Důležité je také poznamenat, že Malaysie je muslimská země a Islám je zde cítit ze všech koutů.

Nakupování a jído

Nakupování v Kuala Lumpuru hodnotíme jako pravděpodobně nejlepší ze všech míst, které jsme navštívili. V Malaysii je všechno levné, až na alkohol. Malá plechovka piva v potravinách stojí stejně jako večeře (ryba s rýží a Cocacola). Co bylo zajímavé, tak to byla skutečnost, že v Malaysii lidé nepoužívají nůž, ale ani hůlky. Používají jen lžičku a vydličku. Takže když si objednáte steak, tak to musíte prostě řezat lžičkou:) Náš hotel byl situovaný přímo naproti tržnici, kde se prodávalo samé padělané zboží - nutno poznamenat, že se jednalo o prvotřídní padělky. Tržnice byla velká a stánky byly postaveny hodně na husto. Prodávalo se na nich vesměs oblečení. Z čeho jsme nechápali, tak to z týpků, kteří si místní prodejci připoutávali (normálně poutama) k šicím strojům a k tyčkám, aby jim nezdrhli. Po dlouhém přemýšlení nás napadlo, že to jsou pravděpodobně lidé, kteří si od místních obchodníků půjčili peníze, ale nevrátili je včas, a tak si to tam museli pěkně odmakat - a nebylo jich málo.

Jízda busem po malajském venkově

Malajsie je zajímavá země. Na jednu stranu jsou zde mrakodrapy, závody F1, Air Asia, moderní dálnice i silnice, nicméně lokální autobusová doprava je horší než někde v Gruzii. Po cestě do města Melaky, která se nachází na pobřeží, co by kamenem do Indonésie dohodil, jsme byli nuceni jet místním lokálním busem. Byl to Mercedes, rok výroby cca 1972, absolutní vrak, bez tlumičů, s mřížemi v oknech, prosezená sedadla..No prostě zážitek.A samotná jízda byla skutečná jízda. Bus se rozjel po pětiminutovém intezivním tůrování ze strany řidiče, z výfuku šel dým jak z bagru. Poté se bus rozjel, řazení obligátně s meziplynem, rachot. Jakmile bus nabral obrátky, do řidiče vstoupil ďábel a jel jak největší kaskadér. Řezal zatáčky, rozjížděl se, když ještě lidi nevystoupili (babky v šátku byly vystrašené, aby vůbec alespon na vteřinu zastavil, aby mohly vystoupit). Do toho chodil průvodčí s cigaretou v koutku s červenou kšitovkou Liverpool s kšiltem dozadu. Kouřili i ostatní cestující, navzdory několika velkým nápisům NO SMOKING. Řidič během toho, co jel jak drak (brněnský rozjezd není proti tomu zhola nic), stačil prodávat jízdenky, telefonovat, kouřit a neustále přepočítávat peníze, které měl v kasičce. Byl to zajímavý týpek. Malý, podsaditý, při těle, s knírkem. Smál se, když řezal zatáčky fest. Velmi ho to bavilo. Byl se svojí jízdou spokojený. Já jsem se musel za jízdy držet, i když jsem seděl, batoh lítal po zemi ze strany na stranu a lidi vyvažovali zatáčky a přišlo jim to naprosto normální. Adrenalínek byl. Bura si rozdělal plechovku coca coly a skončila celá vylitá, protože se během cesty nedalo ani napít. No a během cesty jsme viděli Malajský venkov, který je relativně vyspělý, cca jako u nás, byť se to obtížně srovnává. Prostě žádná chudoba jako v Číně. A všichni umí anglicky, což je také plus.

Cestování po Asii 4. část (Guilin, Shenzhen)

Vážení přátelé, opět vás všechny zdravím - tentokrát však již nejsem na cestách, nýbrž už jsem zpátky v Chongqingu, kde opět začíná můj studijní maraton (Human Resource Management a Project Management). Jelikož se mi můj čas zde krátí - cca měsíc budu zpátky v doma v ČR, tak toto je již jeden z mých posledních příspěvků na tomto blogu. Ještě zde však budou minimálně dva příspěvky - v jednom budou popsány zážitky ze Singapuru a Malaysie (tento příspěvek můžete očekávat pozítří - tedy 5. ledna) a ve svém posledním příspěvku na konci ledna potažmo na začátku února zhodnotím vše dobré i špatné, co mě zde za toho půl roku potkalo.
CO je však hlavním předmětem tohoto příspěvku je popis další části cestování po JV Asii s mým bratrem Petrem. Přeji příjemné čtení

Guilin

Jízda nočním vlakem z Guangzhou do Guilinu byla zajímavým zážitkem. Vyzbrojili jsme se 8 pivy značky Tsingtao (taková čínská Plzeň) na cestu, probili se přeplněným nádražím a uvelebili se ve vagónu, který spočíval v tom, že vypadal jako náš lehátkový vůz, nicméně bez přepážek. Takže to vypadalo jako v openspaceové kanceláři. Číňané na nás velice koukali, my jsme jedli mandarinky a koukali na ně. Bura totiž rozhodl, že už ho pěkně rozčiluje, že si ho každý prohlíží, a proto si bude s každým dávat "oční battle". To spočívá v tom, že jakmile si ho někdo začne prohlížet, tak on si stejným způsobem bude prohlížet ho. No a prohrává ten, kdo uhne očima dřív. Já se samozřejmě ihned přidal a pěkně jsem si s číňany také dával oční battle. Problém je v tom, že s číňanem oční battle NIKDY nelze vyhrát. Pouze ve větších městech je možné vyhrát některou z dílčích bitev, ale válku nikdy. Ve vlaku tedy bylo veselo. Legitimoval nás také místní policista, který si vyžádal naše pasy. Kotrola pasu spočívala v tom, že si prohlížel asi dvě minuty první stranu našeho pasu (tam, kde  je státní znak) a pak nám pas vrátil. Ekvivalent totožné situace, která by se mohla odehrávat ve vlaku českých drah kdy by český celník dostal do ruky pas, kde by bylo vše v čínštině. Jakmile jsme se vzdálili od pobřeží, začala se objevovat pravá Čína. Trošku pekýlko. Tma jak v pytli. Oni asi mají v noci zakázáno svítit a kromě toho zejmě nemají ani pouliční osvětlení. Takže vlak vždy zastavil ve tmě, do tmy vystoupili nějací lidé v tenké šusťákovce, navzdory tomu, že venku byl sníh (na pobeží jsme chodili v kraťasích) a asi - 6 stupňů. Ve vlaku bylo permanentně zahuleno, protože v tom našem kupé nebyli příslušníci horních vrtev, ale řekněme běžná čínská pupulace. Ta se vyžnačuje tím, že kouří velmi levná cigárka (to je cítit z toho kouře), dává si velké pávy a u toho se tváří velmi debilně. K tomu vytrvalé chrchlání, vytahávání hlenů z paty a plivání. Ostrý kontrast s velmi kultivovanými lidmi v Hong Kongu.. Takže jsme asi tušili, že ve vnitrozemí nás nečeká žádný luxus. Ale vyspali jsme se dobře.

Ve vnitrozemském městě Guilin nás přivítala veliká zima a naháněči, kteří nám nabízeli všechno, od sexu až po výlet lodí. By mne zajímalo, kdo myslí na sex v cizím komunistickém městě po probdělé noci ve vlaku se samými číňany. Byli schopní nás doprovázet klidně dva kilometry. Jenže nevěděli, na koho narazili. My jsme totiž velmi tvrdí a nic nechceme.Takže poměrně chudé město. Bura neustále nadával na to město, kde studuje, až do doby, kdy viděl tohle. Tady jezdily rikši, ženy praly prádlo v řece, zatímco chlapi na ně koukali a kouřili, vše bylo nekvalitní, šizené a kromě toho se nás všichni snažili odrbat. A to tak, že to bylo až nivní si myslet, že na to skočíme, na ty jejich odrbávky.

Jak se nás snažili odrbat

Takže byli jsme ve městě, kde všechno bylo špatně, atmosféra zhruba jak někde v zapadlém ruském městě. Šmejdili jsme, co bychom snědli, případně kde bychom se dobře najedli. Problém byl v tom, že ačkoliv naše hygienické standardy byly posazeny již hodně nízko, žádný z místních podniků naši nízko položenou laťku nepřeskočil. Zejména nám vadil smrad z toho jídla a v neposlední řadě skutečnost, že jídlo bylo připravováno doslova na ulici, případně někde na koleni v bistru, které připomínalo garáž. Porce jídla  stála cca 5 Kč, ale byl to takový humpl, že bych to nesnědl ani zadarmo. Nakonec jsme se rozhodli, že do jedné z těch děr vlezem, abychom se najedli. Vybrali jsme si takovou, kde nebyly pouze čínské nápisy, ale také obrázky jednotlivých pokrmů. Abychom měli alespoň rámcovou představu, co si objednáváme, a nedonesli nám na talíři ropuchu nebo psa. Takže jsme ukázali na jistý pokrm a na otázku, kolik, nám majitel odpověděl, že 80 Yuanů tj. cca 240 Kč (!!!!!). Podotýkám, že při tomto aktu všichni přítomní číňani přestali jíst a s otevřenou pusou nás pozorovali a čekali, jak tohle dopadne. To vše se odehrávalo v lámané čínštině, s angličtinou bychom se nedomluvili vůbec na ničem. Takže jsme se týpkovi hlasitě vysmáli a šli jsme pryč. A týpek místo aby se styděl, a zpytoval svědomí, že mohl mít kšeft, tak nadával, že jsme odešli = že se mu neodařila odrbávka a místní štamgasti ho plácali po zádech a utěšovali. No nakonec jsme narazili na další přívětivé bistro, kde jsme si dali náklad nejrůznějšího jídla v přepočtu za 16 Kč, nicméně se ukázalo, že se z toho nedalo pozřít vůbec nic. Chuťově otřesné, nepoživatelné, vůně zpocených ponožek a koňského lejna. Týpek, který uklízel na ulici odpoadky, měl obrovskou radost z našich pokrmů, které nechceme a  měl solidní oběd.

Dále se nás snažili odrbat za čaj, který jsme v Guangzhou koupili za 30 Kč, chtěla v Guilinu baba 150 Kč. A hlavně někteří z nich ani neumí lhat, tak vždy, když nám říkali nějakou cenu, tak se úplně smáli pod vousy, takže nám to bylo jasné. A hlavně člověk tu nic neusmlouvá ani rukama, protože číňani ukazují veškeré číslovky jinak než my. Počítají od 1 do 10 na jedné ruce. Takže si nemyslete, že když ukážete tři jako že tři, tak že vám číňan bude rozumět. Potom už jsme se nicméně byli velmi naštvali a začali jsme je odrbávat my. Takže za náma přišla hodná babička z pohádky, že nám nabízí hodinovou plavbu překrásnou krajinou s horami po řece na bambusovém člunu za 300 Kč na osobu, načež jsme ji po půl hodině boje stáhli na 150 Kč za oba (samozřejmě, že místní by to měli za 50). A vrchol nastal, když za námi přijel nějaký dědula na kole, že nám prodá litchi. Tvrdě jsme smlouvali, hádali se s ním, řekl nám cenu za kilo, který byla velmi příjemná a rozdrbal trs Litchi na jednotlivé kuličky a začal odměřovat kilo na nějaké pseudováze, což byla tyč a na prostředníku jakože děda odměřoval, kdy už to je kilo. Samozřejmě, že nás chtěl odbrat. Chtěli nás totiž odrbat všichni a on taky. Jenže my jsme mu řekli, že to neexistuje, co jako na nás zkouší, že chceme celý trs (se zbytkem těch kuliček). Dědula začal lomit rukama, několikrát šel s cenou dolů a my mu vysvětlovali, že neměl ten trs rozdrbávat, že to teď už stejně neprodá a ať si to nechá (nejprve anglicky, potom česky) a šli jsme pryč. Týpek řval jak zvíře,lomil rukama, všichni kolem se pobuřovali a nakonec nás dojel asi 200m na kole, prodal nám nakonec ten trs litchi, za cenu jakou jsme chtěli, i s těmi ostatními kuličkami co už je odrbal z toho trsu. Když nám předával tašku velmi zle a nasraně jednu kuličku odtrhl a rychle ujel pryč. Slízl to za všechny Číňany, kteří se nás snažili odrbat. No jinými slovy nám to dal za stejnou cenu jako místním a hrozně ho to rozčílilo. My jsme se totálně přejedli čerstvým litchi a byli jsme spokojení. Velmi nám chutnalo, protože každou kuličku jsme si poctivě vybojovali.

Takže Guilin nás nadchl svojí přírodou, nicméně už to byla zřejmě pravá Čína. Chudá, nekultivovaná, nevědoucí, nevzdělaná, drsná a buranská. Tvrdě se muselo smlouvat o všechno, i o blbou rikšu. Oni si byli schopní říct za 500m jízdy na motorce předělané na karavan o 100 Kč (!!!) nakonec jsme to usmlouvali na 15 Kč a místní by to měl tak za 3 Kč. A McDonalds nás držel 2 dny při životě. Ostrý kontrast proti vytříbené kuchyni,kterou jsme zažili na pobřeží. V tomhle městě se nedalo koupit ani ovoce, protože bylo třetijakostní, pivo (břečka), nic. Plné obchody harampádí a nepoživatelných věcí. Jak u nás za komunistů.
Shenzhen

Z Guilinu jsme se přesunuli nočním vlakem do města Shenzhen, které je typické tím, že hraničí s Hong Kongem a normální číňan se tam nikdy nedostane. Vše naprosto čisté, vypucované, široké silnice s palmami uprostřed, naprosto vše do detailu naplánované, územní plánování na jedničku.Město nicméně prázdné, tiché. Všude samá luxusní auta, metro poloprázdné. Supermarkety, kde bylo možné dokonce nakoupit i něco k snědku, prostě uzavřená ekonomická zóna. Zajímavé je, že nás nikdo při cestě vlakem nekontroloval. Číňané prý tolerují zdejší ilegální obyvatele (že prý jich je více než 50 %), asi vůli tomu, že tito lidé jsou nepostradatelní pro práci v nejrůznějších kancelářích (open space, cca 1 m ctverecni/osoba). Ale udržují tu punc zakázaného ovoce. Každopádně v tomto městě nám radili v noci nevycházet, protože prý ve tmě vylézají z nor nelegální živlové a přepadají lidi, některé dokonce zabijí a prodají jejich orgány. Tak nevíme, jestli to je pravda nebo je to jen dílo místní propagandy. Každopádně toto město na nás působilo naprosto uměle, vše bylo naaranžované jako by na oko (např. měli v metru automaty na jízdenky, ale z 8 vždy fungovaly tak 2, ostatní rozbité nebo vypnuté, tvořily se fronty. Nikdo se ničemu nedivil.). všichni smíření s tím, že to tak je. V metru samozřejmě také nikdo neuměl anglicky, plánek metra chyběl, nápisy či cedule v angličtině byly psány s chybným spellingem, což působí divně. Ale naštěstí byly všechny zastávky označeny latinkou, jinak bychom nikam netrefili.

Hostel, kde jsme bydleli, byl totálně z ruky, v luxusním byto komplexu, kde byl mimo jiné i Starbucks. Prostě umělé město jako postavené z lega. Zde jsme se tedy nezdržovali a druhý den jsme překročili berlínskou zeď (hranice Shenzhen - HongKong) a po týdnu si užili dobrou snídani v Hong Kongu na letišti.

Čína a internet

Obecně je možné konstatovat, že připojení k internetu v Číně je problematické. Navštívili jsme několik hotelů a hostelů, základním kritériem výběru byl vysoký rating na  na hostelworld.com nebo na booking.com (potažmo tripadvisoru) a dostupnost internetu, pokud možno zdarma. Navzdory tomu, že všude deklarovali dostupný internet, vyvstal vždy stejný problém, a to slabý signál připojení WI-FI. Internet zpravidla fungoval v místech, která měli pod dohledem recepční, a kromě toho rychlost byla naprosto frustrující. Dostat se na Hotmail trvalo zpravidla 15 minut. V Guilinu byl dokonce plný signál, nicméně na inkriminovanou síť se nešlo připojit, počítač byl z toho úplně zmatený. No zkrátka to tam měli jenom na oko a jakože předstírali, že neví, co je. Kromě toho není v Číně možné používat Facebook, Youtube, psát blog a natož si s někým chatovat. Takže poté, co jesem odeslal několik sms na oskara a zkontroloval e-mail, mi již ruply nervy a internet odložil. Bura ale nervil mnohem víc.

O mobilním operátorovi Oskar

Jako vždy jsem nervil s mobilem. Ze všech zemí,které jsme navštívili, bylo možné posílat mms pouze z Hong Kongu. Navzdory tomu, že nás oskar vždy zdvořile informoval, že se nacházíme v zóně, kdy minuta odchozího hovoru stojí 60 Kč, sms 15 Kč a mms 11 Kč. Zloději to jsou. Např. v Macau jsem psal asi hodinu mms, kterou poté nešlo odeslat a já se cítil velmi ponížený mobilním operátorem, protože jsem věděl, že nějaký hajzl z oskara zcela jistě někde nade mnou v casinu šustruje miliony a kouří u toho doutník, zatímco já musím podělanou mms rozdlit do několika sms a platit těžké prachy.

To je pro dnešek vše. Již pozítří si zde budete moci přečíst, jak jsme společně strávili Štědrý den a také jaké to bylo ve městě plném zákazů a pokut - Singapuru.

Cestování po Asii 3. část – (Čína - Guangzhou)

Vážení přátelé, opět vás zdravíme z našeho výletu. Právě jedeme ve vlaku mezi čínskými městy Guangzhou a Guillin a na následujících řádcích se můžete dočíst, jaké to vlastně v tom Guangzhou bylo, co jsme dělali a co jsme jedli. Podstatná část tohoto příspěvku bude věnována Petrovým prvním dojmům z Číny, protože on to zde pochopitelně vše vnímá jinak než já.

Guangzhou a první dojmy z Číny (autor Petr Knecht)

Čína začíná v podstatě přímo v Macau. Na kraji města je obrovský hraniční přechod přeplněný lidmi. Vystáli jsme frontu a bez větších formalit jsme se ocitli v Číně. Žádný kulturní šok se nedostavil, jelikož jsme se ocitli v Guangdongu, nejbohatší Čínské provincii. Po dvou hodinách cesty po dálnici, což v podstatě neustále byla cesta městem, jsme přeli do Guangzhou, vyspělého města plného mrakodrapů, zeleně, a smogu. Ten smog je peklo, není skoro vidět přes ulici. Čína mne tedy překvapila, svou čistotou, velkolepostí, vyspělostí, i obchody jsou tu dobře zásobené. Přirovnal bych to tu k Turecku. Klima, architektura, vyspělost atd. mi evokuje vzpomínky na Turecko. A těch mrakodrapů! Člověk má neustále pocit, že je v centru, ale centrum by muselo mít asi 20 km. Každopádně venkov je asi více zaostalý. Po cestě z autobusu jsem viděl venkovské babky, jak kolem obrovských dopravních staveb obdělávají svá políčka rýže.

Za 30 dolarů jsme si Guangzhou zabookovali luxusní hotel jako kompenzaci za probdělou noc a vyspali jsme se jak šlak. Číňané nejsou tak kultivovaní jak lidé v Hong Kongu. Pořád grkají, plivají, chrmlají, kašlají, dloubají se v nose a v uchu, telefonují, kouří (např. v taxíku nebo v posilovně v šatně), dávají si extrémne velké  šluky. Nejsou vychovaní, jelikož necestují a tím pádem si nemají možnost osvojit západní kulturní vzorce. Tlačí se v MHD, nehorázně předbíhají, a to všude. Na poště předbíhá kočička v kostýmku, že ji člověk musí ručně přemístit, na nádraží u pokladen nás baba předbíhala způsobem, že ačkoliv jsme byli u okýnka dva, stejně si našla skulinku, cpala své peníze přímo do okýnka a něco křičela na pokladní. Tak jsme ji vytlačili, řekli jsme jí, ať stojí metr od nás a neotravuje, což baba vydržela tak 10 vteřin a ataovala nás znovu. Ono totiž není legrace si koupit lístek na vlak v zemi, kde pokladní neumí anglicky a všechny nápisy jsou v čínštině. Tabule, kde jsou napsané odjezdy vlaků, nástupiště atd. jsou poměrně složitý problém..Na přechodu pro chodce jde o život, řidiči schválně zrychlují. A také pořád troubí.

Kultura prodeje

Kultura prodeje je asi taková, že v obchodě hraje nahlas hudba, že člověk neslyší vlastního slova. No vlastně ta hudba nehraje v obchodě, ale oni mají velké reprobedny namířené ven z obchodu směrem na ulici a mají tam ohulenou hudbu na plný koule a myslí si, že to někoho naláká. Anebo tam nemají hudbu, ale pouští tam nějaké kecy. Samozřejmě, že nevíme jaké, ale asi něco ve smyslu "nabízíme pravé ponožky adidas ze 100% bavlny za 15". No a aby toho nebylo málo, tak ještě u každého obchodu stojí kočička na stoličce a tleská, jako aby zaujala pozornost. Prostě Čína.

Obecně řečeno není tu moc cizinců, zejména bílých, takže jsme tu velcí exoti. Jednak jsme nadprůměrně vysocí (to je dobré, jelikož se nemůžeme ztratit v davu) a jednak jsme prostě bílí. Takže na nás všichni koukají, fotí si nás, nebo se s námi chtějí fotit, protože takové dva exoty nikdy neviděli. Oni třeba jedou na kole, zastaví a říkají nám "hello". Prostě nás zdraví na ulici. Pořád si nás prohlíží, div jim nevypadnou oči z důlků.
 

Zbytek (autor Pavel Knecht)

Vzhledem k tomu, že v Číně nějakou dobu již žiji a Guangzhou jsem již dvakrát navštívil, tak musím říct, že toto město je super. V Guangzhou právě skončily asijské hry (asijská olympiáda), a tudíž sem směřovala spousta, ale opravdu spousta investic. Město je hodně zelené, plné květin a různých dekorací. Je zde také metro (v Číně se nachází metro tuším jen ve 4 městech), které je velice moderní a lehce se v něm orientuje. Musím konstatovat, že je to zde hezké a čisté – rozhodně hezčí než Chongqing, kde právě studuji, ale na druhou stranu je zde méně bohatých lidí a luxusních obchodů.

Masáže

Před masážním domem

 Ano, navštívili jsme dům masáží, ve kterém jsme byli pohoštěni v soukromém pokojíku pro dvě osoby. Objednali jsme si masáž nohou. Brácha se trošku bál, protože nevěděl, jak si masérky naloží s jeho smradlavýma nohama a co si o něm asi pomyslí, ale vše se vyřešilo. Masáž nohou začala překvapivě masáží zad a krku, během které jsme měli naložené nohy v sudu naplněným horkou vodou s bylinkami. Bylo to bezpochyby příjemné. Následně začala hodinová masáž, během které jsem si uvědomil, že na noze mám spoustu bodů a svalů, o kterých jsem dosud nevěděl. Po absolvování této masáže jsme se s Petrem shodli, že to rozhodně není naposledy, co něco podobného podstupujeme. Po masáži jsme se přesunuli na pravý čínský trh, ve kterém to vypadalo fakt strašidelně – staré čínské budovy, všechno špinavé a strašně levné. Návštěva trhu byla rozhodně velice zajímavou adrenalinovou záležitostíJ Koupili jsme si mrkev, cukrovou třtinu a udělali pár černobílých fotek.

Nehet

I toto si zde zaslouží mít svůj vlastní odstavec. Včera večer jsme se rozhodli vzít si taxi do našeho hotelu, vše se povedlo – řidič nás bez problémů dovezl domů, ale co bylo ukázkové, tak to byl nehet tohoto řidiče. O jeho nehtu na palci levé ruky jsme se bavili celou cestu, a dokonce se nám o něm oběma zdálo. Ano, jsou to nevychovaní hulváti, prasata a mají dlouhé nehty – to víme. Ale tento nehet byl na levém palci a měl tak 5-6 cm! a byl pečlivě pěstěný a myslím si, že řidič byl na svůj nehet velice hrdý. Při psaní těchto řádků se mi chce zvracet – pravděpodobně na to nezapomenu do smrti.

Jídlo

Užíváme si zde velice, místní chutě jsou naprosto exkluzivní a kantonské jídlo je úžasné – od lokálních fastfoodů přes tradiční restaurace až po barbecue – všechno je dokonalé. Zkoušeli jsme lotos na místní způsob, pařené krevety, ústřice, roštěnky, knedlíčky, ryby, nudle, lokální krátkozrnnou rýži, kuřata, vepřové a to vše jsme zapíjeli čínským pivkem Tsingtao (taková čínská Plzeň). Musím uznat, že jsem si již zvykl na pekelně pikantní Chongqinkské jídlo a překvapivě mi v místních pokrmech chyběl sečuánský pepř, který jídlu dodává ty správné grády. Já si tedy permanentně objednávám pálivé jídlo, ale nemá to s pálivostí nic společného a tudíž jsem vždy trošku zklamaný…...Co se dá dělat.

Nyní jsme ale na cestě do Guillinu a Guillinský pečený pes je vyhlášený po celé Číně – tak pozor na to!

Cestování po Asii 2. část – (Macau)

Vážení čtenáři, po krátké pauze přicházíme opět s dalšími informacemi o našem cestování. Vzhledem k tomu, že jsem v Macau už byl a mé zážitky z tohoto města si můžete přečíst ve starších příspěvcích, tak tentokrát se psaní ujímá brácha Petr. Já o Macau mám jasno - už sem nikdy nepojedu.

 
Nyní máme tedy čas přidat nějaké další historky z našeho výletu po JV Asii. Právě se totiž nacházíme v masážním salonu v Čínském městě Guangzhou (cca 4 miliony obyvatel) a podstupujeme masáž, kterou nám dopřávají atraktivní asiatky. Nyní nám právě masírují nohy, což bude trvat asi hodinu, takže v zájmu ušetření času popíšeme naše příhody z Macaa.

Vánoční výzdoba v Macau

Macau - město hazardu a masáží (autor Petr Knecht)

Macau je město, které je výrazně ovlivněno portugalskou koloniální minulostí. Nádherný mix portugalské a čínské kultury, což se projevuje nejen v architektuře, ale také v jazycích, které lidi ovládají. Angličtina tu rozhodně není tak běžná jako v Hong Kongu. Do Macau jsme se z Hong Kongu přesunuli trajektem, což trvalo cca 90 minut. Jeli jsme tam v sobotu,
což znamenalo,že se do Macaa s námi přesouvala asi polovina Hongkongu. Asiaté totiž milují hazard a Macao je vyhlášené město casin a hazardu. Takové asijské Las Vegas. Problém byl v tom, že jsme zde neměli zajištěno ubytování, což přes internet byl docela problém (vše obsazeno), takže jsme spoléhali, že na místě seženeme ubytování nižší kategorie, nějaký guesthouse, nebo odchytíme někoho přímo na letišti. Vše bylo jinak, na letišti čekaly desítky busů, které lidi zadarmo svážejí do jednotlivých casin. Tak jsme se nechali zavézt do casina, které vypadalo jak velký tulipán, složili v něm batohy (v šatně) a šli shánět ubytko. Po dvou hodinách jsme nic nesehnali, kromě toho je velmi únavné se dohadovat s lidmi, kteří neumějí ani slovo anglicky, pořád se vám smějí do očí (to ale v Asii znamená nejistotu, nikoliv, že by se nám vysmívali, ale stejně to působí blbě). Tak jsme to vzdali, zašli namátkou do jedné z místních restaurací, která se ukázala jako super volba nejlepší, kde jsme se skoro zadarmo neskutečně dobře najedli.

Tradiční macajské lisované maso

Po cestě jsme ještě  zkusili několik guesthousů, z nichž jeden se ukázal, že je zakamuflovaný bordel. Ani v bordelu neměli místo. Bordelů je tu hodně, akorát jsou skryté a vydávají se buď za masážní salony nebo za saunu. Takže když jsem obdivoval, že tu mají víc saun než ve finsku, že bychom mohli zajít, tak mne bratr upozornil, že to asi není jen tak obyčejná sauna.. No a masáže asi také nejsou obyčejné masáže. Jinak Makajci mají zvláštní anglickou výslovnost, takže všichni nabízejí "masači" jakože "massage". A ženský na ulici nabízely "masači in your place" a u toho si strkaly ukazováček pravé do tunelu vytvořeného ukazováčkem a palcem na druhé ruce.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než celou noc non-stop gamblit. Předtím jsme si ale prošli totálně přeplněné centrum, které je v portugalském stylu a pak jsme šli na to. Celou noc jsme se pohybovali po desítkách casin a hráli si na papaláše.

Casino Lisboa - zašlá sláva

Zkoušeli jsme kostky, ruletu i automaty. Štěstí jsme neměli, takže nás obrali, což je asi v casinu zcela běžné. Ráno jsme byli po probdělé noci pěkně vydření, a hned jak se rozednilo, jsme šli dělat sightseeing a čekali, až v 9 hod. otevřou informace a někde se budeme s jejich pomocí moci ubytovat. Po hodinovém boji na informacích se ukázalo, že ubytovací kapacity v Macau prostě nejsou, tak jsme se naštvali a odjeli jsme do Číny. Po cestě jsme ještě zkusili nějaké guesthousy, ale bylo to marné.

Jinak zážitky z Guangzhou můžete očekávat cca ve čtvrtek. P+P

Cestování po Asii 1. část (Hong Kong)

Vážení čtenáři mého blogu, opět se vám hlásím z daleké Asie. Jak jsem avizoval v posledním příspěvku, tak se i stalo. Ano, můj bratr Petr je zde a spolu tedy nyní strávíme následující tři týdny. Během našeho výletu navštívíme tyto státy: Hong Kong, Macau, Čína (Kanton, Guillin, Shenzhen), Singapur a Malaysie - ze všech těchto míst se budeme průběžně hlásit a aktualizovat tento blog. Některé části příspěvků budou napsány Petrem, některé mnou – nemusíte se ale bát, autor bude vždy zdůrazněn. Tedy, přejeme všem příjemné čtení.

Hong Kong

Jak již určitě mnozí víte, tak toto je má druhá návštěva Hong Kongu a musím říci, že toto město opravdu miluju a rád se sem budu vracet. Je to jedno z nejbohatších měst plné bohatých lidí a různých vůní. Město, ve kterém je angličtina úředním jazykem a dá se tady koupit a zažít prakticky úplně všechno, na co si vzpomenete. Hong Kong je zkrátka a dobře stát neomezených možností a je to místo, které by měl každý správný cestovatel za život navštívit.

Petrův přílet:

Bráchův let měl zhruba hodinové zpoždění – čekání jsem si zkrátil nákupem dvou importovaných německých piveček (mají tady divné akce – dvě piva vyjdou levněji než jedno) a poslechem Calvina Harrise. Bratra jsem tedy uvítal tak trošku jalový, ale velice šťastný – opět jsem mluvil česky – po více než dvou měsících.

Následující řádky jsou napsány Petrem, mým bráchou….

Jelikož burův (pozn.Bura = Pavel Knecht) blog zastarává, rozhodl jsem se vzít zodpovědnost na sebe a trošičku ho oživit. Jednak jsem tu teď u něj na návštěvě a tím pádem by Bura stejně popisoval to, co tu spolu děláme, a jednak jsem jeho bratr a vypadám stejně, takže to je úplně jedno, kdo to vlastně píše, protože kdybych to tu teď nekomentoval, tak byste to ani nepoznali.

Poprvé v Asii:

Takže já (originál) a Bura (kopie) jsme se sešli na letišti v Hong Kongu ve středu 8.12. Poprvé, když jsem ho spatřil, nevěřil jsem svým očím, protože nás všechny opouštěl tlustý Bura s pupkem a nyní mne vítal atlet, který za tu dobu, co jsem ho neviděl, zhubl asi tak 10 kilo. To Bura později potvrdil s tím, že si zakoupil v Číně permanentku do fitka,kde každý den cvičí jak drak. To fitko je nejlepší na světě, jsou tam jen novější stroje a chodí tam pouze papaláši a Bura, protože nikdo jiný si to v Číně nemůže dovolit. Takže je to zase starý známý Bura a nikoliv Cartman ze Southparku, který měl problémy s anální sondou (pro bližší představu doporučuji shlédnout 1. díl Southparku).

Po našem setkání jsme se přesunuli do centra Hong Kongu, kde na nás čekali místní kamarádi, kteří si předsevzali, že se o nás velmi dobře postarají, což se také stalo. Jednak nás ubytovali v mrakodrapu s výhledem na moře (40. patro, takže LUX) a jednak se nám starali o program. Takže jsme měli autentické průvodce.

Dostihy

První aktivita, kterou nám ukázali, byly dostihy (něco jak velká pardubická, ale mnohem větší a významnější samozřejmě). Místní lidé jsou totiž velcí gambleři a milují sázkové hry, mezi něž se počítají i dostihy. Dostihy probíhají na naplněném cca dvacetitisícovém stadionu, kde všichni sázejí jak smyslů zbavení. Všichni, ženy, muži, mladí, staří jsou v absolutním tranzu a sázejí různě velké částky na jednotlivé koně. Běží se 7 dostihů (cca 2 za hodinu). V každém startuje 11 koní a sázet se může na různé druhy sázek, ale nejpopulárnější je samozřejmě vítěz, případně kůň, který skončí na 1-3. místě. Jsou vypsány kurzy, různé statistiky předchozích závodů atd. Těsně před startem se koně předvedou před hlavní tribunou... To už jsou sázející v největší euforii, protože mohou vidět své koně, na které vsadili hafo peněz a třeba zjistí, že kůň, místo aby byl neklidný a vyhazoval kopyta, tak se chová, jak kdyby byl zhulený, a to je samozřejmě velmi špatně. V tuto dobu je možné ještě neustále uzavírat sázky, ale za menší kurzy. ty kurzy se mění prakticky neustále, v závislosti na tom, kolik peněz se na určitého koně sází...osobně jsem také podlehl kouzlu tady tohoto, vsadil si na koně č. 11 cca 50 Kč, jako že skončí 1.- 3. a on nakonec vyhrál. Takže jsem si vydělal pětinásobek vsazené částky a byl jsem velmi spokojený. Bura nevyhrál nic, vsadil na koně, který od začátku až do konce vedl, a v posledních 2 metrech před cílem vydechl :-D.

Na dostizích mne zaujalo také to, že se tam pilo pivo, ale z takových speciálních kyblíků, které pojmou zřejmě 4 nebo 5 piv a oni si ten kyblík zakoupí, a z toho si to potom rozlívají do menšího kelímku. Nechápu proč, ale to asi nikdy nepochopíme. Takže všichni vypadají jak naši důchodci, když si chodí do školní jídelny pro chálky s konvičkou na jídlo. Si to nesou za poutko a mají v tom jakože 5 piv.

Metabolismus a stravování v Hong Kongu

Jinak bych chtěl upozornit, že jsem ještě neměl sračku. Všichni mne upozorňovali, vím, že přijde, ale stále ještě nepřišla. Jsem z toho neklidný, jelikož to je jak čekání na Godota. S hygienickými předpisy si tu lidé příliš hlavu nelámou, a to mne Bura neustále upozorňuje, že Hong Kong je největší LUX a že to největší hygienické peklo teprve přijde. Jinak s hygienou tu je to asi tak, že nejvíc humusácké čínské bystro v Brně  by muselo obdržet michelinské hvězdy. Ale vzhledem k tomu, že stále sračka nepřišla, tak mám tendenci přitvrzovat a zkoušet čím dál větší hardcore. Takže např. včera jsem si dal na ulici chobotnici, potom kachnu, a večer jsme to zakončili třemi chody různých jídel, ve kterých byla polosyrová vejce atd. Jo a taky jsem jedl žábu. Ta byla výborná mimochodem. To mne příjemně překvapilo. Ale jinak chodíme i do košer restaurací.

Různě to střídáme. S jídlem je to tu těžké. Člověk vleze do pekárny, kde mají samé výborné košíčky, koblížky, vdolečky, donutky, krosánky atd. Vizuálně opravdu atraktivní. Potom si toho kotel nakoupí, pak do toho kousne, a zjistí, že v tom je náplň, která chutná, jak kdyby do toho někdo nasral a nachcal. Takže jsem se naučil vše nejdřív obezřetně a opatrně s respektem okoštovat, než se rozhodnu k nákupu většího množství čehokoliv. Samozřejmě tu jsou nejrůznější globální řetězce rychlého občerstvení, nicméně ty mne vůbec nelákají, jelikož ty chutě známe a je to vesměs shit.

Hongkong je město papalášů

Papaláši jsou tu všude, jsou tu i papalášské obchody, kolem kterých se pohybují místní zlatokopky. Se zlatokopkami obecně je to je zhruba jako s tím místním pečivem, mimochodem...  Vše to s Burou pozorujeme a recenzujeme. Pozorujeme chování papalášů, dostáváme se až nehorázně blízko k nim, jelikož kvůli tomu, že jsme bílí, se o nás automaticky předpokládá, že jsme také papaláši. Papaláši jsou separovaní od normálního světa, mají tu obchodní domy, kde je i na hajzlu týpek v obleku Armani a vede s vámi přes dveře konverzaci na úrovni. Poté vás doprovodí k umyvadlu, pustí vodu na fotobuňku (papaláš nebude zbytečně mávat rukou přeci) a poté podá papírový ručník, třikrát se ukloní a jde to vyšudlit. Takže s Burou víme, kam papaláši chodí, co jedí, o čem debatují, co řeší, s kým to řeší. Bura se přiznal, že by chtěl být velký papaláš. Mne tento svět až tak neláká, jelikož vše má i své stinné stránky. Nechtěl bych být až tak papaláš. Chtěl bych být velký pedagog. Pevně věřím, že když budu velký pedagog, tak nějak automaticky bych zároveň mohl někdy v budoucnu být i papaláš, ale takový lepší a kultivovanější papaláš. Papaláš nového typu. Papaláš, kterého zajímají i jiné hodnoty, než peníze. Člen přirozených elit. Nadpapaláš. Člověk, ze kterého budou mít běžní papaláši strach, protože se jim nebude klanět a ani jim nebude pochlebovat. Takže s Burou řešíme i takové vysoce náročné existenciální debaty. My tu debatujeme pořád o něčem. Bura je chytrý, debata s ním má úroveň.

Tak to byla bráchova oživovací část

Nyní jedeme do Macaa, kde strávíme dva dny a následně se přesouváme do Číny – blog se budeme snažit aktualizovat průběžně…..P+P

Číňani tady nasadili studiu úplně jinou laťku

Opět zdravím po dlouhodobější neaktivitě. Jak lze vyčíst z nadpisu, tak tato neaktivita byla způsobena neskutečným zápřahem ve škole, kde jsem trávil poslední tři týdny minimálně 12 hodin denně. Jinýmy slovy jsem za poslední měsíc nic jiného nezažil než studijní peklo.

!!!ŠKOLA!!!

Studuji tady International MBA program a mými spolužáky jsou lidé z celého světa (Sierra Leone, Madagaskar, Kolumbie, Jižní Korea, Kongo, Malaysie, Palestina, Egypt, Malawi, Botwana, Senegal, Irán, Kazachstán, Benin, Německo.....). Je nás celkem 22 a není mezi námi ani jeden Číňan - pouze cizinci. Musím uznat, že všichni to jsou úžasní lidé a už teď vím, že mi budou chybět - jsem totiž jediný exchange student v tomto kolektivu a trávíme spolu prakticky veškerý náš čas.

Jak to tedy poslední tři týdny vypadlo se pokusím popsat na následujících pár řádcích. Tedy každé ráno jsem se probouzel v 7:30, abych stihnul být na osmou ve škole, kde mi začínal předmět "Strategic management", který byl vyučován pravděpodobně nejlepší a nezkušenější profesorkou, kterou jsem kdy zažil a kterou asi už nikdy žádný jiný kantor nepředčí - Dr. Ita O'donovan. V minulosti učila a pracovala na projektech po celém světě, vymyslela systém odměňování hasičů ve Velké Británii, byla poradkyní Jásira Arafata a byla také několik let CEO britského Haringey Councilu (byla tedy šéfová několika tisíců lidí). Pracovala také na Harwardu, kde spolupracovala mimo jiné s Rosabeth Moss Kanterovou (pro ty co neví, tak je to jedna z nejvýznamnějších osobností současného managementu).

Moje fakulta

ANO, hodiny byly naprosto úžasné, charismatická učitelka, plná energie a odhodlání předat své zkušenosti někomu jinému. Předmět jsem studoval s nadšením a ve středu jsem úspěšně absolvoval závěrečnou zkoušku.

Druhý předmět začínal každý den ve 14:30 nesl název "Enterprise and Society", kde nás učil starší profesor z University of Birmingham. Hodiny nebyly tak zajímavé jako ty dopolední (alespoň z mého pohledu). V hodinách se řešilo mnoho případových studií na různá témata od kolektivizace, přes společenskou odpovědnost firem, veřejné statky až po různé druhy analýzy zájmových skupin, takže absolvování tohoto předmětu je pro mě taktéž velkým přínosem.

Každý den jsme samozřejmě dostali za úkol vypracovat seminární práce (z pravidla dvě - každá na 2 A4) a během tří týdnů jsme taktéž dostali 4 skupinové projekty. Co z toho vyplývá. Z toho vyplývá, že jsem každý den přišel naprosto unavený v 7 večer domů, neměl jsem čas se pomalu ani najíst, protože jsem musel napsat dvě dlouhé seminárky - (dlouhé byly především proto, že abych byl schopný něco napsat, tak jsem vždy musel přečíst o tématu tak 150 stránek textu a to trvá nějaký ten čas). Takže jsem se každý den učil tak do půl třetí do rána a další den opět to stejné - takže jsem měl takový studijní kolotoč, během kterého jsem se naučil nespat a mojí oporou byl čínský zelený čaj, kterému děkuji, protože bez něho bych to prostě nezvládl. Celý týden jsem se těšíl na víkdend, jak se vyspím a odpočinu a to jsem neměl. Vždy jsme dostali skupinovou práci, kvůli které jsme byli nuceni strávit celou sobotu na meetingu, kde jsme řešili co kdo bude dělat, sháněli jsme informace a řešili, jak to odprezentujeme atd atd atd. Mimo jiné do předmětu, kde nebyl skupinový projekt, tak jsme dostali pro změnu za úkol vypracovat dvě seminárky.

Ano bylo to velice deprimující zvlášť když vím, že Jirka v Pekingu má čas na cestování a já jsem tady zavřenej ve městě a čas mi utíká neskutečně rychle.

Musím říct, že tento systém, který tady panuje je dle mého názoru špatně nastaven, protože seminární práce, které po nás vyžadovali, se zkrátka nedají napsat ze dne na den na té nejlepší úrovni. Bylo to opravdu velice vysilující a časově téměř nezvladatelné. Na druhou stranu - přežil jsem to ve zdraví a myslím si, že to má i své výhody, kterých je pochopitelně méně než nevýhod.

SINGAPUR A MALAYSIE

V prosinci mě navštíví brácha, tak se těším. Máme spolu sraz v Hong Kongu 8.12. a z HK následně pojedeme do Macau, Guangzhou, Guillinu a Shenzhenu následně přesun letadlem do Singapuru a výlet zakončíme v Malaysii.  Štědrý den strávíme tedy v hlavním městě Malaysie - Kuala Lumpur. Článek z našeho výletu bude o poznání zajímavější než tady tento.

Ostatně já bych sem rád něco napsal, ale já se poslední tři týdny pouze učil - nebyl čas jít ani na pivo, takže jsem vlastně nic nezažil.......

Hong Kong, Macau a Hainan - aneb perfektní dovolená zakončená ošlivým zraněním

Vážení přátelé, vážení návštěvníci mého blogu. Opět zdravím z Číny, tentokrát po delší odmlce, která byla způsobena mým vážným zraněním na pravé ruce (více o zranění níže v oddílu Hainan – asi nejzajímavější počtení), a tudíž jsem nemohl psát na PC. Co jsem tedy za posledních 14 dní dělal a jak jsem se dostal až do nemocnice, vám popíšu na následujících řádcích.

Celá Čína měla minulý týden prázdniny, do školy se nechodilo, a tudíž by byla škoda, kdybych tvrdnul tady v tom velkém městě a nejel se někam podívat. S Jirkou z Pekingu jsme se rozhodli, že pojedeme do Hong Kongu na turismus, do Macau si zahrát do casin a na krásný ostrov Hainan si po tom všem odpočinout.

Hong Kong

Jakmile jsme přijeli do Hong Kongu, tak první co mě přepilo byla skutečnost, že Hong Kong není pouze město, ale je tam i také rozsáhlý venkov - pláže, jungle, lesy.  Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, co všechno jsme v Hong Kongu viděli, jen vystihnu to nejpodstatnější.

V Hong Kongu nás přímo na stanici metra vyzvedli dva bývalí studenti z Brna Yi a Lap, kteří se nám následující tři dny věnovali a snažili se nám ukázat HK v tom nejlepším možném světle. Bydleli jsme u Lapa, který nám poskytl zdarmo výborné ubytování ve 40 patře mrakodrapu s krásným výhledem na moře, takže po této stránce jsme byli naprosto spokojení. Prakticky první věcí, kterou jsem viděl po opuštění podzemí tak to byla dvoupatrová šalina, která byla vážně super – rozhodně nejlepší šalina, kterou jsem kdy jel. Jak jsem již psal, tak Lap a Yi byli naši průvodci po celou dobu, a musím konstatovat, že jsme toho stihli hodně, ale zdaleka ne všechno - na Hong Kong je zkrátka potřeba více času – alespoň 5 dní. HK je tedy velice mezinárodní, bohaté město, kde se mixuje mnoho kultur, a kde je angličtina úředním jazykem - většina nápisů je jak v angličtině, tak v čínštině.

Čím je Hong Kong charakteristický? Především obyvatelstvo zde je velice vzdělané, po městě jsou antičínské a antikomunistické nápisy, v trafikách se prodávají antikomunistické noviny, na každém rohu se prodává nějaké divné jídlo, je zde velice levná elektronika, HK je nazýván asijským Hollywoodem, v HK je největší bronzový buddha na světě a místní obyvatelé mají vždy radost, když je na ulici zastaví někdo, komu mohou přispět na charitu.

Pro lepší představu o tom, jak to v Hong Kongu vypadá mrkněte do galerie – odkaz najdete ZDE.

Macau

Do Macau jsme přijeli lodí z Hong Kongu a byli jsme plní očekávání. Macau je velice malý stát – dá se projít pohodlně za celý den pěšky. Macau je plné kasin – je to tedy takové asijské Las Vegas. Centrum za dne je velice hezké – jakožto dřívější portugalská kolonie je prakticky celé postaveno v portugalském, potažmo španělském stylu.

Než jsme přijeli do Macaa, tak jsme si nerezervovali žádné ubytování, což byla samozřejmě chyba, jelikož bylo nemožné nějaké sehnat kvůli čínským prázdninám. Nakonec za pomoci místních se nám podařilo nějaké ubytování sehnat, ale musím říci, že v ničem horším jsem nespal. Na pokoji byla jedna tvrdá postel, na které jsme se museli nějak s Jirkou vyspat, toalety byly totální peklo – větší jsem neviděl a pokoj byl vyrobený z jakési překližky – tedy tento pokoj zdaleka nebyl trezor. Zajímavostí je, že hostel byl umístěn v bordelu, takže kdykoliv jsme opouštěli pokoj, tak se nás místní kurvy snažili nalákat slovy (masači masači a u toho zasouvali ukazováček pravé ruky do díry utvořené na levé ruce pomocí ukazováčku a palce – však to znáte)….. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné slušné oblečení a obávali jsme se, že by nás do kasin nepustili, tak jsme se rozhodli, že si nějaké koupíme. Chtěli jsme nějaké výstřední a nakonec jsme si oba koupili „zlaté“ kalhoty s bílou košilí. No a s úsměvem na rtech a s pivem v ruce jsme byli připraveni vyrazit.

Kasin v tomto městě je opravdu požehnaně. Zabralo by tak tři večery jen chozením z kasina do kasina, aby člověk prolezl všechna. Nejpopulárnější hra byla Bacarrat (nebo tak nějak), která se v Macau hrála snad z 90%. Nejhorší bylo, že já tu hru viděl poprvé v životě a její pravidla jsem i přes snahu nepochopil.  

Štěstí nás potkalo brzy, nejprve jsme zkusili automaty, tam byla zatím jen malá výhra a pak jsme šli zkusit štěstí v kostkách – tam jsem vyhrál asi 1200 Kč za 30 minut a docela jsem si osahal, jak to v takovémto typu kasin chodí – dobrý pocit. Řekl jsem si, že je to dobrý začátek a šli jsme do dalších casin. Navštívit jsme jich mohli za večer takových 15. Největší radost nám udělalo jedno kasino, kde jsme s Jirkou vyhráli na ruletě. Prostě to tam padalo no. Některá Casina byla stará, některá novější, některá velice luxusní a většina z nich měla hodně pater – občerstvení v nich bylo samozřejmě zdarma. Nutno zmínit, že na cizince v casinech v Macau prakticky nenarazíte – samí Asiati, z nichž někteří jsou velice bohatí – sází třeba na jednu hru black jack milion Kč atd. Hráli jsme tedy do cca 5 ráno a s úsměvem a vítězstvím jsme odcházeli do překližkového pokoje spát. Další den jsme už jeli do Guangzhou na letiště, odkud nám večer letělo letadlo na Hainan.

Fotky z Macau je možno vidět ZDE.

Hainan

Na tento pobyt nikdy nezapomenu. Všechno bylo dokonalé, ale stalo se mi zde mé nejhorší zranění v mém životě. Jak tedy vše probíhalo.

Nejdříve jsme přiletěli do hlavního města tohoto ostrova, do města Haikou. Nasedli jsme do taxíku, k našemu překvapení v taxíku už někdo seděl – prý je to tady normální, že se jezdí v taxi s více lidmi. No tak jsem se cestou do hostelu mačkal na zadním sedadle s dvěma Číňankama. Co nás překvapilo, tak to byla skutečnost, že všude byla tma, nikdo nesvítil – veřejné osvětlení jako by nebylo, a navíc nás přivítal tento ostrov záplavami a neustálým deštěm. Jednu noc jsme se tedy vyspali v tomto městě a druhý den jsme se zkusili dostat na jih ostrova do města Sanya, které je tím hlavním turistickým lákadlem. Málem jsme se tam však nedostali kvůli záplavám a následným sesuvům půdy.

Po příjezdu na místo v cca 9 večer jsme nemohli nikde stopnout taxi a už vůbec jsme nebyli schopní najít někoho, kdo umí mluvit anglicky, abychom se dostali do hotelu, kde jsme měli rezervaci. Po půl hodinovém boji jsme to vzdali a nechali jsme se nalákat nějakou místní paní do jejího hotelu. Nejdříve Jirka usmlouval cenu a pak jsme se na to šli podívat. Hotel byl hezký, na super místě, přímo u moře s LCD televizí, velkým balkonem a u autobusového nádraží – prostě super flek – za 140 Kč na noc – no neber to. Tento hotel byl pro nás takovou náplastí na hnusné počasí, které na ostrově tou dobou panovalo. Na Hainanu bývá 320 slunečných dní za rok a my jsme dojeli v období, kdy zrovna 14 dní v kuse pršelo – to je smůla. Naštěstí bylo velké vedro, tak i déšť pro nás nebyl překážkou, abychom druhý den nešli surfovat. Po celém následujícím dni stráveném na moři jsme si dali odpočinek na hotelu a čekali, až začne další den - 8. Říjen, tedy můj narozeninový den.

8. říjen 2010

Můj narozeninový den začal ideálně, ráno přestalo pršet a my jsme se s Jirkou a ostatními kamarády z mé univerzity rozhodli, že si půjčíme scootery a pojedeme se podívat za město. Bylo to úžasné zkusit si, jaké to je být uprostřed divoké čínské dopravy a náležitě jsem si to užíval. Jak jsme se vrátili z výletu, tak začala organizace mých narozenin, které jsem se rozhodl oslavit u nás na hotelu na balkónu.

Dokonce kvůli oslavě přiletěl i Pedro z Hong Kongu. Samotná oslava se nesla ve výborném duchu, byla sranda – učili jsme američany říct tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech a jak to tak bývá, tak jsme se bavili o různých kulturních odlišnostech, o Číně celkově, pili čínské pivo a jedli čínské brambůrky. Oslavy se přes internet zúčastnil i kamarád Werny a Petr P.

Více fotek z Hainanu naleznete ZDE.

Neštěstí L

Balkon se zavíral takovými posuvnými skleněnými dveřmi a v jeden okamžik jsem se snažil vyhnout procházejícímu a lehce jsem se opřel zády o tyto dveře. Co se však nestalo, tyto dveře jakoby vůbec nebyly v těch jezdících kolejích a já spadl zároveň s nimi dolů na zem dovnitř do pokoje. Dveře se pode mnou vysklily a já cítil, že něco není v pořádku s mým loktem. Vzpomínky na následný pohled na můj loket mě probouzí už několikátý den. Měl jsem tam regulérní hlubokou velkou a širokou díru. Samozřejmě nastala panika a všichni účastníci narozenin měli vystrašené pohledy v očích, já byl v tu ránu na nohách a už jsem jel ve výtahu směrem na ulici s Devonem, Jirkou a Hannah chytit taxi, abych se dostal co nejrychleji do nemocnice. V té době jsem si neuvědomoval, že jsem v Číně a že jedu do Čínské nemocnice. Jediné, co mě, borca celého od krve zajímalo, byla skutečnost, kdy mi tu ránu zašijí. Naštěstí nemocnice nebyla daleko, ale objevil se další problém – jazyková bariéra. Američan Devon byl na tom s jazykem asi nejlíp a pomocí rukou a nohou se mu podařilo vyjednat mi náležitou péči. Museli jsme jít do jiné budovy až do sedmého patra, kde byla tma a svítilo se pouze v jednom pokoji – operačním sále.

Ano byl jsem operován a strávil jsem v oné místnosti hodinu a půl mého života. Doktoři mluvili pořád čínsky, Jirka se mě snažil uklidňovat a podporovat a křičel na mě zvenčí (za což mu tímto děkuju, protože mi to fakt pomáhalo). Po operaci si mě nechali na kapačkách v nemocnici a ráno si pro mě kluci přišli.

Pro upřesnění. Neměl jsem v žádném případě pocit špatného zacházení se mnou – ba naopak nemocniční personál jednal profesionálně a prostory nemocnice byly čisté, srovnatelné s jakoukoliv jinou českou nemocnicí, ve které jsem kdy byl – ne-li lepší.

Tak to byla moje oslava narozenin, na kterou nikdy nezapomenu, a také to byla hodně velká zkušenost do života. Na nemocničním lůžku v čínské nemocnici si toho člověk spoustu uvědomí.

Dnes je 16. Října 13:30 hodin místního času, rána se zdárně hojí a už dokonce dokážu používat i toaletní papír tak jak jsem byl zvyklý…..