Cestování po Asii 3. část – (Čína - Guangzhou)

Vážení přátelé, opět vás zdravíme z našeho výletu. Právě jedeme ve vlaku mezi čínskými městy Guangzhou a Guillin a na následujících řádcích se můžete dočíst, jaké to vlastně v tom Guangzhou bylo, co jsme dělali a co jsme jedli. Podstatná část tohoto příspěvku bude věnována Petrovým prvním dojmům z Číny, protože on to zde pochopitelně vše vnímá jinak než já.

Guangzhou a první dojmy z Číny (autor Petr Knecht)

Čína začíná v podstatě přímo v Macau. Na kraji města je obrovský hraniční přechod přeplněný lidmi. Vystáli jsme frontu a bez větších formalit jsme se ocitli v Číně. Žádný kulturní šok se nedostavil, jelikož jsme se ocitli v Guangdongu, nejbohatší Čínské provincii. Po dvou hodinách cesty po dálnici, což v podstatě neustále byla cesta městem, jsme přeli do Guangzhou, vyspělého města plného mrakodrapů, zeleně, a smogu. Ten smog je peklo, není skoro vidět přes ulici. Čína mne tedy překvapila, svou čistotou, velkolepostí, vyspělostí, i obchody jsou tu dobře zásobené. Přirovnal bych to tu k Turecku. Klima, architektura, vyspělost atd. mi evokuje vzpomínky na Turecko. A těch mrakodrapů! Člověk má neustále pocit, že je v centru, ale centrum by muselo mít asi 20 km. Každopádně venkov je asi více zaostalý. Po cestě z autobusu jsem viděl venkovské babky, jak kolem obrovských dopravních staveb obdělávají svá políčka rýže.

Za 30 dolarů jsme si Guangzhou zabookovali luxusní hotel jako kompenzaci za probdělou noc a vyspali jsme se jak šlak. Číňané nejsou tak kultivovaní jak lidé v Hong Kongu. Pořád grkají, plivají, chrmlají, kašlají, dloubají se v nose a v uchu, telefonují, kouří (např. v taxíku nebo v posilovně v šatně), dávají si extrémne velké  šluky. Nejsou vychovaní, jelikož necestují a tím pádem si nemají možnost osvojit západní kulturní vzorce. Tlačí se v MHD, nehorázně předbíhají, a to všude. Na poště předbíhá kočička v kostýmku, že ji člověk musí ručně přemístit, na nádraží u pokladen nás baba předbíhala způsobem, že ačkoliv jsme byli u okýnka dva, stejně si našla skulinku, cpala své peníze přímo do okýnka a něco křičela na pokladní. Tak jsme ji vytlačili, řekli jsme jí, ať stojí metr od nás a neotravuje, což baba vydržela tak 10 vteřin a ataovala nás znovu. Ono totiž není legrace si koupit lístek na vlak v zemi, kde pokladní neumí anglicky a všechny nápisy jsou v čínštině. Tabule, kde jsou napsané odjezdy vlaků, nástupiště atd. jsou poměrně složitý problém..Na přechodu pro chodce jde o život, řidiči schválně zrychlují. A také pořád troubí.

Kultura prodeje

Kultura prodeje je asi taková, že v obchodě hraje nahlas hudba, že člověk neslyší vlastního slova. No vlastně ta hudba nehraje v obchodě, ale oni mají velké reprobedny namířené ven z obchodu směrem na ulici a mají tam ohulenou hudbu na plný koule a myslí si, že to někoho naláká. Anebo tam nemají hudbu, ale pouští tam nějaké kecy. Samozřejmě, že nevíme jaké, ale asi něco ve smyslu "nabízíme pravé ponožky adidas ze 100% bavlny za 15". No a aby toho nebylo málo, tak ještě u každého obchodu stojí kočička na stoličce a tleská, jako aby zaujala pozornost. Prostě Čína.

Obecně řečeno není tu moc cizinců, zejména bílých, takže jsme tu velcí exoti. Jednak jsme nadprůměrně vysocí (to je dobré, jelikož se nemůžeme ztratit v davu) a jednak jsme prostě bílí. Takže na nás všichni koukají, fotí si nás, nebo se s námi chtějí fotit, protože takové dva exoty nikdy neviděli. Oni třeba jedou na kole, zastaví a říkají nám "hello". Prostě nás zdraví na ulici. Pořád si nás prohlíží, div jim nevypadnou oči z důlků.
 

Zbytek (autor Pavel Knecht)

Vzhledem k tomu, že v Číně nějakou dobu již žiji a Guangzhou jsem již dvakrát navštívil, tak musím říct, že toto město je super. V Guangzhou právě skončily asijské hry (asijská olympiáda), a tudíž sem směřovala spousta, ale opravdu spousta investic. Město je hodně zelené, plné květin a různých dekorací. Je zde také metro (v Číně se nachází metro tuším jen ve 4 městech), které je velice moderní a lehce se v něm orientuje. Musím konstatovat, že je to zde hezké a čisté – rozhodně hezčí než Chongqing, kde právě studuji, ale na druhou stranu je zde méně bohatých lidí a luxusních obchodů.

Masáže

Před masážním domem

 Ano, navštívili jsme dům masáží, ve kterém jsme byli pohoštěni v soukromém pokojíku pro dvě osoby. Objednali jsme si masáž nohou. Brácha se trošku bál, protože nevěděl, jak si masérky naloží s jeho smradlavýma nohama a co si o něm asi pomyslí, ale vše se vyřešilo. Masáž nohou začala překvapivě masáží zad a krku, během které jsme měli naložené nohy v sudu naplněným horkou vodou s bylinkami. Bylo to bezpochyby příjemné. Následně začala hodinová masáž, během které jsem si uvědomil, že na noze mám spoustu bodů a svalů, o kterých jsem dosud nevěděl. Po absolvování této masáže jsme se s Petrem shodli, že to rozhodně není naposledy, co něco podobného podstupujeme. Po masáži jsme se přesunuli na pravý čínský trh, ve kterém to vypadalo fakt strašidelně – staré čínské budovy, všechno špinavé a strašně levné. Návštěva trhu byla rozhodně velice zajímavou adrenalinovou záležitostíJ Koupili jsme si mrkev, cukrovou třtinu a udělali pár černobílých fotek.

Nehet

I toto si zde zaslouží mít svůj vlastní odstavec. Včera večer jsme se rozhodli vzít si taxi do našeho hotelu, vše se povedlo – řidič nás bez problémů dovezl domů, ale co bylo ukázkové, tak to byl nehet tohoto řidiče. O jeho nehtu na palci levé ruky jsme se bavili celou cestu, a dokonce se nám o něm oběma zdálo. Ano, jsou to nevychovaní hulváti, prasata a mají dlouhé nehty – to víme. Ale tento nehet byl na levém palci a měl tak 5-6 cm! a byl pečlivě pěstěný a myslím si, že řidič byl na svůj nehet velice hrdý. Při psaní těchto řádků se mi chce zvracet – pravděpodobně na to nezapomenu do smrti.

Jídlo

Užíváme si zde velice, místní chutě jsou naprosto exkluzivní a kantonské jídlo je úžasné – od lokálních fastfoodů přes tradiční restaurace až po barbecue – všechno je dokonalé. Zkoušeli jsme lotos na místní způsob, pařené krevety, ústřice, roštěnky, knedlíčky, ryby, nudle, lokální krátkozrnnou rýži, kuřata, vepřové a to vše jsme zapíjeli čínským pivkem Tsingtao (taková čínská Plzeň). Musím uznat, že jsem si již zvykl na pekelně pikantní Chongqinkské jídlo a překvapivě mi v místních pokrmech chyběl sečuánský pepř, který jídlu dodává ty správné grády. Já si tedy permanentně objednávám pálivé jídlo, ale nemá to s pálivostí nic společného a tudíž jsem vždy trošku zklamaný…...Co se dá dělat.

Nyní jsme ale na cestě do Guillinu a Guillinský pečený pes je vyhlášený po celé Číně – tak pozor na to!

Cestování po Asii 2. část – (Macau)

Vážení čtenáři, po krátké pauze přicházíme opět s dalšími informacemi o našem cestování. Vzhledem k tomu, že jsem v Macau už byl a mé zážitky z tohoto města si můžete přečíst ve starších příspěvcích, tak tentokrát se psaní ujímá brácha Petr. Já o Macau mám jasno - už sem nikdy nepojedu.

 
Nyní máme tedy čas přidat nějaké další historky z našeho výletu po JV Asii. Právě se totiž nacházíme v masážním salonu v Čínském městě Guangzhou (cca 4 miliony obyvatel) a podstupujeme masáž, kterou nám dopřávají atraktivní asiatky. Nyní nám právě masírují nohy, což bude trvat asi hodinu, takže v zájmu ušetření času popíšeme naše příhody z Macaa.

Vánoční výzdoba v Macau

Macau - město hazardu a masáží (autor Petr Knecht)

Macau je město, které je výrazně ovlivněno portugalskou koloniální minulostí. Nádherný mix portugalské a čínské kultury, což se projevuje nejen v architektuře, ale také v jazycích, které lidi ovládají. Angličtina tu rozhodně není tak běžná jako v Hong Kongu. Do Macau jsme se z Hong Kongu přesunuli trajektem, což trvalo cca 90 minut. Jeli jsme tam v sobotu,
což znamenalo,že se do Macaa s námi přesouvala asi polovina Hongkongu. Asiaté totiž milují hazard a Macao je vyhlášené město casin a hazardu. Takové asijské Las Vegas. Problém byl v tom, že jsme zde neměli zajištěno ubytování, což přes internet byl docela problém (vše obsazeno), takže jsme spoléhali, že na místě seženeme ubytování nižší kategorie, nějaký guesthouse, nebo odchytíme někoho přímo na letišti. Vše bylo jinak, na letišti čekaly desítky busů, které lidi zadarmo svážejí do jednotlivých casin. Tak jsme se nechali zavézt do casina, které vypadalo jak velký tulipán, složili v něm batohy (v šatně) a šli shánět ubytko. Po dvou hodinách jsme nic nesehnali, kromě toho je velmi únavné se dohadovat s lidmi, kteří neumějí ani slovo anglicky, pořád se vám smějí do očí (to ale v Asii znamená nejistotu, nikoliv, že by se nám vysmívali, ale stejně to působí blbě). Tak jsme to vzdali, zašli namátkou do jedné z místních restaurací, která se ukázala jako super volba nejlepší, kde jsme se skoro zadarmo neskutečně dobře najedli.

Tradiční macajské lisované maso

Po cestě jsme ještě  zkusili několik guesthousů, z nichž jeden se ukázal, že je zakamuflovaný bordel. Ani v bordelu neměli místo. Bordelů je tu hodně, akorát jsou skryté a vydávají se buď za masážní salony nebo za saunu. Takže když jsem obdivoval, že tu mají víc saun než ve finsku, že bychom mohli zajít, tak mne bratr upozornil, že to asi není jen tak obyčejná sauna.. No a masáže asi také nejsou obyčejné masáže. Jinak Makajci mají zvláštní anglickou výslovnost, takže všichni nabízejí "masači" jakože "massage". A ženský na ulici nabízely "masači in your place" a u toho si strkaly ukazováček pravé do tunelu vytvořeného ukazováčkem a palcem na druhé ruce.

Nezbylo nám tedy nic jiného, než celou noc non-stop gamblit. Předtím jsme si ale prošli totálně přeplněné centrum, které je v portugalském stylu a pak jsme šli na to. Celou noc jsme se pohybovali po desítkách casin a hráli si na papaláše.

Casino Lisboa - zašlá sláva

Zkoušeli jsme kostky, ruletu i automaty. Štěstí jsme neměli, takže nás obrali, což je asi v casinu zcela běžné. Ráno jsme byli po probdělé noci pěkně vydření, a hned jak se rozednilo, jsme šli dělat sightseeing a čekali, až v 9 hod. otevřou informace a někde se budeme s jejich pomocí moci ubytovat. Po hodinovém boji na informacích se ukázalo, že ubytovací kapacity v Macau prostě nejsou, tak jsme se naštvali a odjeli jsme do Číny. Po cestě jsme ještě zkusili nějaké guesthousy, ale bylo to marné.

Jinak zážitky z Guangzhou můžete očekávat cca ve čtvrtek. P+P

Cestování po Asii 1. část (Hong Kong)

Vážení čtenáři mého blogu, opět se vám hlásím z daleké Asie. Jak jsem avizoval v posledním příspěvku, tak se i stalo. Ano, můj bratr Petr je zde a spolu tedy nyní strávíme následující tři týdny. Během našeho výletu navštívíme tyto státy: Hong Kong, Macau, Čína (Kanton, Guillin, Shenzhen), Singapur a Malaysie - ze všech těchto míst se budeme průběžně hlásit a aktualizovat tento blog. Některé části příspěvků budou napsány Petrem, některé mnou – nemusíte se ale bát, autor bude vždy zdůrazněn. Tedy, přejeme všem příjemné čtení.

Hong Kong

Jak již určitě mnozí víte, tak toto je má druhá návštěva Hong Kongu a musím říci, že toto město opravdu miluju a rád se sem budu vracet. Je to jedno z nejbohatších měst plné bohatých lidí a různých vůní. Město, ve kterém je angličtina úředním jazykem a dá se tady koupit a zažít prakticky úplně všechno, na co si vzpomenete. Hong Kong je zkrátka a dobře stát neomezených možností a je to místo, které by měl každý správný cestovatel za život navštívit.

Petrův přílet:

Bráchův let měl zhruba hodinové zpoždění – čekání jsem si zkrátil nákupem dvou importovaných německých piveček (mají tady divné akce – dvě piva vyjdou levněji než jedno) a poslechem Calvina Harrise. Bratra jsem tedy uvítal tak trošku jalový, ale velice šťastný – opět jsem mluvil česky – po více než dvou měsících.

Následující řádky jsou napsány Petrem, mým bráchou….

Jelikož burův (pozn.Bura = Pavel Knecht) blog zastarává, rozhodl jsem se vzít zodpovědnost na sebe a trošičku ho oživit. Jednak jsem tu teď u něj na návštěvě a tím pádem by Bura stejně popisoval to, co tu spolu děláme, a jednak jsem jeho bratr a vypadám stejně, takže to je úplně jedno, kdo to vlastně píše, protože kdybych to tu teď nekomentoval, tak byste to ani nepoznali.

Poprvé v Asii:

Takže já (originál) a Bura (kopie) jsme se sešli na letišti v Hong Kongu ve středu 8.12. Poprvé, když jsem ho spatřil, nevěřil jsem svým očím, protože nás všechny opouštěl tlustý Bura s pupkem a nyní mne vítal atlet, který za tu dobu, co jsem ho neviděl, zhubl asi tak 10 kilo. To Bura později potvrdil s tím, že si zakoupil v Číně permanentku do fitka,kde každý den cvičí jak drak. To fitko je nejlepší na světě, jsou tam jen novější stroje a chodí tam pouze papaláši a Bura, protože nikdo jiný si to v Číně nemůže dovolit. Takže je to zase starý známý Bura a nikoliv Cartman ze Southparku, který měl problémy s anální sondou (pro bližší představu doporučuji shlédnout 1. díl Southparku).

Po našem setkání jsme se přesunuli do centra Hong Kongu, kde na nás čekali místní kamarádi, kteří si předsevzali, že se o nás velmi dobře postarají, což se také stalo. Jednak nás ubytovali v mrakodrapu s výhledem na moře (40. patro, takže LUX) a jednak se nám starali o program. Takže jsme měli autentické průvodce.

Dostihy

První aktivita, kterou nám ukázali, byly dostihy (něco jak velká pardubická, ale mnohem větší a významnější samozřejmě). Místní lidé jsou totiž velcí gambleři a milují sázkové hry, mezi něž se počítají i dostihy. Dostihy probíhají na naplněném cca dvacetitisícovém stadionu, kde všichni sázejí jak smyslů zbavení. Všichni, ženy, muži, mladí, staří jsou v absolutním tranzu a sázejí různě velké částky na jednotlivé koně. Běží se 7 dostihů (cca 2 za hodinu). V každém startuje 11 koní a sázet se může na různé druhy sázek, ale nejpopulárnější je samozřejmě vítěz, případně kůň, který skončí na 1-3. místě. Jsou vypsány kurzy, různé statistiky předchozích závodů atd. Těsně před startem se koně předvedou před hlavní tribunou... To už jsou sázející v největší euforii, protože mohou vidět své koně, na které vsadili hafo peněz a třeba zjistí, že kůň, místo aby byl neklidný a vyhazoval kopyta, tak se chová, jak kdyby byl zhulený, a to je samozřejmě velmi špatně. V tuto dobu je možné ještě neustále uzavírat sázky, ale za menší kurzy. ty kurzy se mění prakticky neustále, v závislosti na tom, kolik peněz se na určitého koně sází...osobně jsem také podlehl kouzlu tady tohoto, vsadil si na koně č. 11 cca 50 Kč, jako že skončí 1.- 3. a on nakonec vyhrál. Takže jsem si vydělal pětinásobek vsazené částky a byl jsem velmi spokojený. Bura nevyhrál nic, vsadil na koně, který od začátku až do konce vedl, a v posledních 2 metrech před cílem vydechl :-D.

Na dostizích mne zaujalo také to, že se tam pilo pivo, ale z takových speciálních kyblíků, které pojmou zřejmě 4 nebo 5 piv a oni si ten kyblík zakoupí, a z toho si to potom rozlívají do menšího kelímku. Nechápu proč, ale to asi nikdy nepochopíme. Takže všichni vypadají jak naši důchodci, když si chodí do školní jídelny pro chálky s konvičkou na jídlo. Si to nesou za poutko a mají v tom jakože 5 piv.

Metabolismus a stravování v Hong Kongu

Jinak bych chtěl upozornit, že jsem ještě neměl sračku. Všichni mne upozorňovali, vím, že přijde, ale stále ještě nepřišla. Jsem z toho neklidný, jelikož to je jak čekání na Godota. S hygienickými předpisy si tu lidé příliš hlavu nelámou, a to mne Bura neustále upozorňuje, že Hong Kong je největší LUX a že to největší hygienické peklo teprve přijde. Jinak s hygienou tu je to asi tak, že nejvíc humusácké čínské bystro v Brně  by muselo obdržet michelinské hvězdy. Ale vzhledem k tomu, že stále sračka nepřišla, tak mám tendenci přitvrzovat a zkoušet čím dál větší hardcore. Takže např. včera jsem si dal na ulici chobotnici, potom kachnu, a večer jsme to zakončili třemi chody různých jídel, ve kterých byla polosyrová vejce atd. Jo a taky jsem jedl žábu. Ta byla výborná mimochodem. To mne příjemně překvapilo. Ale jinak chodíme i do košer restaurací.

Různě to střídáme. S jídlem je to tu těžké. Člověk vleze do pekárny, kde mají samé výborné košíčky, koblížky, vdolečky, donutky, krosánky atd. Vizuálně opravdu atraktivní. Potom si toho kotel nakoupí, pak do toho kousne, a zjistí, že v tom je náplň, která chutná, jak kdyby do toho někdo nasral a nachcal. Takže jsem se naučil vše nejdřív obezřetně a opatrně s respektem okoštovat, než se rozhodnu k nákupu většího množství čehokoliv. Samozřejmě tu jsou nejrůznější globální řetězce rychlého občerstvení, nicméně ty mne vůbec nelákají, jelikož ty chutě známe a je to vesměs shit.

Hongkong je město papalášů

Papaláši jsou tu všude, jsou tu i papalášské obchody, kolem kterých se pohybují místní zlatokopky. Se zlatokopkami obecně je to je zhruba jako s tím místním pečivem, mimochodem...  Vše to s Burou pozorujeme a recenzujeme. Pozorujeme chování papalášů, dostáváme se až nehorázně blízko k nim, jelikož kvůli tomu, že jsme bílí, se o nás automaticky předpokládá, že jsme také papaláši. Papaláši jsou separovaní od normálního světa, mají tu obchodní domy, kde je i na hajzlu týpek v obleku Armani a vede s vámi přes dveře konverzaci na úrovni. Poté vás doprovodí k umyvadlu, pustí vodu na fotobuňku (papaláš nebude zbytečně mávat rukou přeci) a poté podá papírový ručník, třikrát se ukloní a jde to vyšudlit. Takže s Burou víme, kam papaláši chodí, co jedí, o čem debatují, co řeší, s kým to řeší. Bura se přiznal, že by chtěl být velký papaláš. Mne tento svět až tak neláká, jelikož vše má i své stinné stránky. Nechtěl bych být až tak papaláš. Chtěl bych být velký pedagog. Pevně věřím, že když budu velký pedagog, tak nějak automaticky bych zároveň mohl někdy v budoucnu být i papaláš, ale takový lepší a kultivovanější papaláš. Papaláš nového typu. Papaláš, kterého zajímají i jiné hodnoty, než peníze. Člen přirozených elit. Nadpapaláš. Člověk, ze kterého budou mít běžní papaláši strach, protože se jim nebude klanět a ani jim nebude pochlebovat. Takže s Burou řešíme i takové vysoce náročné existenciální debaty. My tu debatujeme pořád o něčem. Bura je chytrý, debata s ním má úroveň.

Tak to byla bráchova oživovací část

Nyní jedeme do Macaa, kde strávíme dva dny a následně se přesouváme do Číny – blog se budeme snažit aktualizovat průběžně…..P+P

Číňani tady nasadili studiu úplně jinou laťku

Opět zdravím po dlouhodobější neaktivitě. Jak lze vyčíst z nadpisu, tak tato neaktivita byla způsobena neskutečným zápřahem ve škole, kde jsem trávil poslední tři týdny minimálně 12 hodin denně. Jinýmy slovy jsem za poslední měsíc nic jiného nezažil než studijní peklo.

!!!ŠKOLA!!!

Studuji tady International MBA program a mými spolužáky jsou lidé z celého světa (Sierra Leone, Madagaskar, Kolumbie, Jižní Korea, Kongo, Malaysie, Palestina, Egypt, Malawi, Botwana, Senegal, Irán, Kazachstán, Benin, Německo.....). Je nás celkem 22 a není mezi námi ani jeden Číňan - pouze cizinci. Musím uznat, že všichni to jsou úžasní lidé a už teď vím, že mi budou chybět - jsem totiž jediný exchange student v tomto kolektivu a trávíme spolu prakticky veškerý náš čas.

Jak to tedy poslední tři týdny vypadlo se pokusím popsat na následujících pár řádcích. Tedy každé ráno jsem se probouzel v 7:30, abych stihnul být na osmou ve škole, kde mi začínal předmět "Strategic management", který byl vyučován pravděpodobně nejlepší a nezkušenější profesorkou, kterou jsem kdy zažil a kterou asi už nikdy žádný jiný kantor nepředčí - Dr. Ita O'donovan. V minulosti učila a pracovala na projektech po celém světě, vymyslela systém odměňování hasičů ve Velké Británii, byla poradkyní Jásira Arafata a byla také několik let CEO britského Haringey Councilu (byla tedy šéfová několika tisíců lidí). Pracovala také na Harwardu, kde spolupracovala mimo jiné s Rosabeth Moss Kanterovou (pro ty co neví, tak je to jedna z nejvýznamnějších osobností současného managementu).

Moje fakulta

ANO, hodiny byly naprosto úžasné, charismatická učitelka, plná energie a odhodlání předat své zkušenosti někomu jinému. Předmět jsem studoval s nadšením a ve středu jsem úspěšně absolvoval závěrečnou zkoušku.

Druhý předmět začínal každý den ve 14:30 nesl název "Enterprise and Society", kde nás učil starší profesor z University of Birmingham. Hodiny nebyly tak zajímavé jako ty dopolední (alespoň z mého pohledu). V hodinách se řešilo mnoho případových studií na různá témata od kolektivizace, přes společenskou odpovědnost firem, veřejné statky až po různé druhy analýzy zájmových skupin, takže absolvování tohoto předmětu je pro mě taktéž velkým přínosem.

Každý den jsme samozřejmě dostali za úkol vypracovat seminární práce (z pravidla dvě - každá na 2 A4) a během tří týdnů jsme taktéž dostali 4 skupinové projekty. Co z toho vyplývá. Z toho vyplývá, že jsem každý den přišel naprosto unavený v 7 večer domů, neměl jsem čas se pomalu ani najíst, protože jsem musel napsat dvě dlouhé seminárky - (dlouhé byly především proto, že abych byl schopný něco napsat, tak jsem vždy musel přečíst o tématu tak 150 stránek textu a to trvá nějaký ten čas). Takže jsem se každý den učil tak do půl třetí do rána a další den opět to stejné - takže jsem měl takový studijní kolotoč, během kterého jsem se naučil nespat a mojí oporou byl čínský zelený čaj, kterému děkuji, protože bez něho bych to prostě nezvládl. Celý týden jsem se těšíl na víkdend, jak se vyspím a odpočinu a to jsem neměl. Vždy jsme dostali skupinovou práci, kvůli které jsme byli nuceni strávit celou sobotu na meetingu, kde jsme řešili co kdo bude dělat, sháněli jsme informace a řešili, jak to odprezentujeme atd atd atd. Mimo jiné do předmětu, kde nebyl skupinový projekt, tak jsme dostali pro změnu za úkol vypracovat dvě seminárky.

Ano bylo to velice deprimující zvlášť když vím, že Jirka v Pekingu má čas na cestování a já jsem tady zavřenej ve městě a čas mi utíká neskutečně rychle.

Musím říct, že tento systém, který tady panuje je dle mého názoru špatně nastaven, protože seminární práce, které po nás vyžadovali, se zkrátka nedají napsat ze dne na den na té nejlepší úrovni. Bylo to opravdu velice vysilující a časově téměř nezvladatelné. Na druhou stranu - přežil jsem to ve zdraví a myslím si, že to má i své výhody, kterých je pochopitelně méně než nevýhod.

SINGAPUR A MALAYSIE

V prosinci mě navštíví brácha, tak se těším. Máme spolu sraz v Hong Kongu 8.12. a z HK následně pojedeme do Macau, Guangzhou, Guillinu a Shenzhenu následně přesun letadlem do Singapuru a výlet zakončíme v Malaysii.  Štědrý den strávíme tedy v hlavním městě Malaysie - Kuala Lumpur. Článek z našeho výletu bude o poznání zajímavější než tady tento.

Ostatně já bych sem rád něco napsal, ale já se poslední tři týdny pouze učil - nebyl čas jít ani na pivo, takže jsem vlastně nic nezažil.......

Hong Kong, Macau a Hainan - aneb perfektní dovolená zakončená ošlivým zraněním

Vážení přátelé, vážení návštěvníci mého blogu. Opět zdravím z Číny, tentokrát po delší odmlce, která byla způsobena mým vážným zraněním na pravé ruce (více o zranění níže v oddílu Hainan – asi nejzajímavější počtení), a tudíž jsem nemohl psát na PC. Co jsem tedy za posledních 14 dní dělal a jak jsem se dostal až do nemocnice, vám popíšu na následujících řádcích.

Celá Čína měla minulý týden prázdniny, do školy se nechodilo, a tudíž by byla škoda, kdybych tvrdnul tady v tom velkém městě a nejel se někam podívat. S Jirkou z Pekingu jsme se rozhodli, že pojedeme do Hong Kongu na turismus, do Macau si zahrát do casin a na krásný ostrov Hainan si po tom všem odpočinout.

Hong Kong

Jakmile jsme přijeli do Hong Kongu, tak první co mě přepilo byla skutečnost, že Hong Kong není pouze město, ale je tam i také rozsáhlý venkov - pláže, jungle, lesy.  Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, co všechno jsme v Hong Kongu viděli, jen vystihnu to nejpodstatnější.

V Hong Kongu nás přímo na stanici metra vyzvedli dva bývalí studenti z Brna Yi a Lap, kteří se nám následující tři dny věnovali a snažili se nám ukázat HK v tom nejlepším možném světle. Bydleli jsme u Lapa, který nám poskytl zdarmo výborné ubytování ve 40 patře mrakodrapu s krásným výhledem na moře, takže po této stránce jsme byli naprosto spokojení. Prakticky první věcí, kterou jsem viděl po opuštění podzemí tak to byla dvoupatrová šalina, která byla vážně super – rozhodně nejlepší šalina, kterou jsem kdy jel. Jak jsem již psal, tak Lap a Yi byli naši průvodci po celou dobu, a musím konstatovat, že jsme toho stihli hodně, ale zdaleka ne všechno - na Hong Kong je zkrátka potřeba více času – alespoň 5 dní. HK je tedy velice mezinárodní, bohaté město, kde se mixuje mnoho kultur, a kde je angličtina úředním jazykem - většina nápisů je jak v angličtině, tak v čínštině.

Čím je Hong Kong charakteristický? Především obyvatelstvo zde je velice vzdělané, po městě jsou antičínské a antikomunistické nápisy, v trafikách se prodávají antikomunistické noviny, na každém rohu se prodává nějaké divné jídlo, je zde velice levná elektronika, HK je nazýván asijským Hollywoodem, v HK je největší bronzový buddha na světě a místní obyvatelé mají vždy radost, když je na ulici zastaví někdo, komu mohou přispět na charitu.

Pro lepší představu o tom, jak to v Hong Kongu vypadá mrkněte do galerie – odkaz najdete ZDE.

Macau

Do Macau jsme přijeli lodí z Hong Kongu a byli jsme plní očekávání. Macau je velice malý stát – dá se projít pohodlně za celý den pěšky. Macau je plné kasin – je to tedy takové asijské Las Vegas. Centrum za dne je velice hezké – jakožto dřívější portugalská kolonie je prakticky celé postaveno v portugalském, potažmo španělském stylu.

Než jsme přijeli do Macaa, tak jsme si nerezervovali žádné ubytování, což byla samozřejmě chyba, jelikož bylo nemožné nějaké sehnat kvůli čínským prázdninám. Nakonec za pomoci místních se nám podařilo nějaké ubytování sehnat, ale musím říci, že v ničem horším jsem nespal. Na pokoji byla jedna tvrdá postel, na které jsme se museli nějak s Jirkou vyspat, toalety byly totální peklo – větší jsem neviděl a pokoj byl vyrobený z jakési překližky – tedy tento pokoj zdaleka nebyl trezor. Zajímavostí je, že hostel byl umístěn v bordelu, takže kdykoliv jsme opouštěli pokoj, tak se nás místní kurvy snažili nalákat slovy (masači masači a u toho zasouvali ukazováček pravé ruky do díry utvořené na levé ruce pomocí ukazováčku a palce – však to znáte)….. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné slušné oblečení a obávali jsme se, že by nás do kasin nepustili, tak jsme se rozhodli, že si nějaké koupíme. Chtěli jsme nějaké výstřední a nakonec jsme si oba koupili „zlaté“ kalhoty s bílou košilí. No a s úsměvem na rtech a s pivem v ruce jsme byli připraveni vyrazit.

Kasin v tomto městě je opravdu požehnaně. Zabralo by tak tři večery jen chozením z kasina do kasina, aby člověk prolezl všechna. Nejpopulárnější hra byla Bacarrat (nebo tak nějak), která se v Macau hrála snad z 90%. Nejhorší bylo, že já tu hru viděl poprvé v životě a její pravidla jsem i přes snahu nepochopil.  

Štěstí nás potkalo brzy, nejprve jsme zkusili automaty, tam byla zatím jen malá výhra a pak jsme šli zkusit štěstí v kostkách – tam jsem vyhrál asi 1200 Kč za 30 minut a docela jsem si osahal, jak to v takovémto typu kasin chodí – dobrý pocit. Řekl jsem si, že je to dobrý začátek a šli jsme do dalších casin. Navštívit jsme jich mohli za večer takových 15. Největší radost nám udělalo jedno kasino, kde jsme s Jirkou vyhráli na ruletě. Prostě to tam padalo no. Některá Casina byla stará, některá novější, některá velice luxusní a většina z nich měla hodně pater – občerstvení v nich bylo samozřejmě zdarma. Nutno zmínit, že na cizince v casinech v Macau prakticky nenarazíte – samí Asiati, z nichž někteří jsou velice bohatí – sází třeba na jednu hru black jack milion Kč atd. Hráli jsme tedy do cca 5 ráno a s úsměvem a vítězstvím jsme odcházeli do překližkového pokoje spát. Další den jsme už jeli do Guangzhou na letiště, odkud nám večer letělo letadlo na Hainan.

Fotky z Macau je možno vidět ZDE.

Hainan

Na tento pobyt nikdy nezapomenu. Všechno bylo dokonalé, ale stalo se mi zde mé nejhorší zranění v mém životě. Jak tedy vše probíhalo.

Nejdříve jsme přiletěli do hlavního města tohoto ostrova, do města Haikou. Nasedli jsme do taxíku, k našemu překvapení v taxíku už někdo seděl – prý je to tady normální, že se jezdí v taxi s více lidmi. No tak jsem se cestou do hostelu mačkal na zadním sedadle s dvěma Číňankama. Co nás překvapilo, tak to byla skutečnost, že všude byla tma, nikdo nesvítil – veřejné osvětlení jako by nebylo, a navíc nás přivítal tento ostrov záplavami a neustálým deštěm. Jednu noc jsme se tedy vyspali v tomto městě a druhý den jsme se zkusili dostat na jih ostrova do města Sanya, které je tím hlavním turistickým lákadlem. Málem jsme se tam však nedostali kvůli záplavám a následným sesuvům půdy.

Po příjezdu na místo v cca 9 večer jsme nemohli nikde stopnout taxi a už vůbec jsme nebyli schopní najít někoho, kdo umí mluvit anglicky, abychom se dostali do hotelu, kde jsme měli rezervaci. Po půl hodinovém boji jsme to vzdali a nechali jsme se nalákat nějakou místní paní do jejího hotelu. Nejdříve Jirka usmlouval cenu a pak jsme se na to šli podívat. Hotel byl hezký, na super místě, přímo u moře s LCD televizí, velkým balkonem a u autobusového nádraží – prostě super flek – za 140 Kč na noc – no neber to. Tento hotel byl pro nás takovou náplastí na hnusné počasí, které na ostrově tou dobou panovalo. Na Hainanu bývá 320 slunečných dní za rok a my jsme dojeli v období, kdy zrovna 14 dní v kuse pršelo – to je smůla. Naštěstí bylo velké vedro, tak i déšť pro nás nebyl překážkou, abychom druhý den nešli surfovat. Po celém následujícím dni stráveném na moři jsme si dali odpočinek na hotelu a čekali, až začne další den - 8. Říjen, tedy můj narozeninový den.

8. říjen 2010

Můj narozeninový den začal ideálně, ráno přestalo pršet a my jsme se s Jirkou a ostatními kamarády z mé univerzity rozhodli, že si půjčíme scootery a pojedeme se podívat za město. Bylo to úžasné zkusit si, jaké to je být uprostřed divoké čínské dopravy a náležitě jsem si to užíval. Jak jsme se vrátili z výletu, tak začala organizace mých narozenin, které jsem se rozhodl oslavit u nás na hotelu na balkónu.

Dokonce kvůli oslavě přiletěl i Pedro z Hong Kongu. Samotná oslava se nesla ve výborném duchu, byla sranda – učili jsme američany říct tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech a jak to tak bývá, tak jsme se bavili o různých kulturních odlišnostech, o Číně celkově, pili čínské pivo a jedli čínské brambůrky. Oslavy se přes internet zúčastnil i kamarád Werny a Petr P.

Více fotek z Hainanu naleznete ZDE.

Neštěstí L

Balkon se zavíral takovými posuvnými skleněnými dveřmi a v jeden okamžik jsem se snažil vyhnout procházejícímu a lehce jsem se opřel zády o tyto dveře. Co se však nestalo, tyto dveře jakoby vůbec nebyly v těch jezdících kolejích a já spadl zároveň s nimi dolů na zem dovnitř do pokoje. Dveře se pode mnou vysklily a já cítil, že něco není v pořádku s mým loktem. Vzpomínky na následný pohled na můj loket mě probouzí už několikátý den. Měl jsem tam regulérní hlubokou velkou a širokou díru. Samozřejmě nastala panika a všichni účastníci narozenin měli vystrašené pohledy v očích, já byl v tu ránu na nohách a už jsem jel ve výtahu směrem na ulici s Devonem, Jirkou a Hannah chytit taxi, abych se dostal co nejrychleji do nemocnice. V té době jsem si neuvědomoval, že jsem v Číně a že jedu do Čínské nemocnice. Jediné, co mě, borca celého od krve zajímalo, byla skutečnost, kdy mi tu ránu zašijí. Naštěstí nemocnice nebyla daleko, ale objevil se další problém – jazyková bariéra. Američan Devon byl na tom s jazykem asi nejlíp a pomocí rukou a nohou se mu podařilo vyjednat mi náležitou péči. Museli jsme jít do jiné budovy až do sedmého patra, kde byla tma a svítilo se pouze v jednom pokoji – operačním sále.

Ano byl jsem operován a strávil jsem v oné místnosti hodinu a půl mého života. Doktoři mluvili pořád čínsky, Jirka se mě snažil uklidňovat a podporovat a křičel na mě zvenčí (za což mu tímto děkuju, protože mi to fakt pomáhalo). Po operaci si mě nechali na kapačkách v nemocnici a ráno si pro mě kluci přišli.

Pro upřesnění. Neměl jsem v žádném případě pocit špatného zacházení se mnou – ba naopak nemocniční personál jednal profesionálně a prostory nemocnice byly čisté, srovnatelné s jakoukoliv jinou českou nemocnicí, ve které jsem kdy byl – ne-li lepší.

Tak to byla moje oslava narozenin, na kterou nikdy nezapomenu, a také to byla hodně velká zkušenost do života. Na nemocničním lůžku v čínské nemocnici si toho člověk spoustu uvědomí.

Dnes je 16. Října 13:30 hodin místního času, rána se zdárně hojí a už dokonce dokážu používat i toaletní papír tak jak jsem byl zvyklý…..

SHANGHAI aneb to nejlepší, co Čína může nabídnout

Ahoj přátelé, opět zdravím po delší odmlce. Zrovna sedím na letišti v Shanghai a čekám na své letadlo zpátky do Chongqing. Asi správně tušíte, že na následujících řádcích budu popisovat, jak na mě zapůsobilo toto „nejzápadnější město západu – nikoliv nejvýchodnější město východu“:)

Strávil jsem zde nádherných 6 dní, během kterých jsem zjistil, že Shanghai je opravdovou světovou metropolí se vším všudy, a proto musím doporučit každé živé bytosti toto město navštívit alespoň jednou v životě, protože to fakt stojí za to.

PŘÍLET A NÁSLEDNÝ ŠOK:

Nanjing road

Doletěl jsem na letiště Pudong International Airport, které bylo velice moderní. Odtud jsem měl mnoho možností, jak se dostat do centra – metro, taxi, rychlovlak (ten na magnetech), autobus. Po chvilce váhání jsem se rozhodl pro metro. Jel jsem snad hodinu a půl pod zemí nádherným čistým metrem se samými kultivovanými, hezce oblečenými lidmi, než jsem vystoupil v přestupním uzlu. Řekl jsem si, že než přestoupím, tak se půjdu podívat nahoru – ven z metra, jak to tady vypadá a tak. No a nestačil jsem se divit. S otevřenou hubou jsem čuměl a nechápal jsem, kde jsem se to ocitl. Nádherná posekaná tráva, parky, žádný smog, plno kultivovaných a bohatých lidí, obchody světových značek, samé mrakodrapy – byl jsem z toho zkrátka úplně v šoku. Takže první dojem z Shanghaie stál opravdu za to. Prošel jsem si kousek hlavní nákupní ulice, dal si meníčko v McD za 40 Kč a odebral se opět do metra – směr hostel. Hostel jsem nemohl najít, a jak jsem zvyklý z mého města, tak jsem se ani nikoho raději neptal, protože jsem nečekal, že tady lidi umí anglicky. No a z ničeho nic, sám od sebe mě oslovil člověk s výbornou angličtinou, zeptal se mě, jestli potřebuji pomoct a nasměroval mě. Zeptal jsem se opět někoho dalšího za pár set metrů a opět plynulá angličtina – všude kolem mě čisto, auta netroubila, jiný svět. Hostel nádherný, čistý, personál mi všechno krásně vysvětlil, odpověděl mi na veškeré dotazy, prodal mapu, pohledy atd. Zkrátka a dobře naprostá spokojenost a těšil jsem se na další den, kdy měl přijet z Pekingu Jirka. Jirka se rozhodl, že si zkusí peklo a koupil si lístek na stojáka do vlaku, který jel 13 hodin. Jsem si jistý, že popis cesty vlakem na stojáka bude Jirka popisovat na svém blogu (ODKAZ ZDE)….

NOČNÍ SHANGHAI

Skyline

Druhý den, jak dojel Jirka, tak jsme ihned jeli do centra, abych mu ukázal, co jsem viděl den předtím. Celé jsme to prošli, následně se ubytovali v hotelu a vyrazili na večerní Shanghai. Ta je úplně jiná, než ta ve dne, všechno nádherně osvětlené, všechno měnilo barvy – ideální je koupit si pár piveček, projít se po promenádě a jen se kochat. Jak jsme prošli promenádou, tak jsme si řekli, že chceme vidět nějakou boční uličku – pravou čínskou. Tak jsme do nějaké zašli a tam bylo plno stánku s různým jídlem neznámého původu. Zkusili jsme pár nejzajímavějších věcí, šli dále a bez žádného plánu jsme se úplně náhodou ocitli ve starém čínském městečku, které bylo taky nádherně osvětlené a bylo plné turistů. Úplná nádhera, kterou stojí za to vidět. Fotky sem přidám společně s fotkami z EXPA během následujících dní.

EXPO

Navštívili jsme tedy také EXPO, které se zrovna koná v Shanghai. Mnoho lidí, které jsme potkali, nám říkalo, že je tam přelidněno – denně se tam pohybovalo kolem 300 000 lidí, tak jsme měli trošičku obavy. Jednodenní lístek stál necelých 300 Kč a musím uznat, že tam bylo spoustu věcí k vidění. Co se týče samotné přelidněnosti, tak to byly hlavně pavilony velkých zemí jako je USA, Francie, Rusko, Kanada, Čína a pavilony zemí bohatých jako je SAE nebo Švýcarsko. Aby se člověk dostal do těchto pavilonů, tak musel stát ve frontě cca 3 hodiny. Vzhledem k tomu, že nás tyto země tak nezajímaly, tak jsme se rozhodli, že si EXPO projdeme bez čekání a navštívíme pouze pavilony, kde se fronta nestojí. Zajímavé byly samotné stavby jednotlivých pavilonů. Fotky z EXPA sem přidám v následujících dnech, tak se můžete těšit – stojí fakt za to.

S mnichem před pavilonem Kambodži

Navštívili jsme tady alespoň 30 pavilonů, ze kterých mě nejvíce zaujal maličký pavilon Kuby, ve kterém jsem mohl na vlastní oči vidět, jak se balí doutníky. Země, kterou bych chtěl alespoň 1x ve svém životě navštívit a která mě nejvíce zaujmula byla Francouzská Polynésie. Letenky do této destinace jsou však tak drahé, že se tam nejspíš nikdy nepodívám. Český pavilon byl sice hezký, ale mohl být hezčí. Pivo v českém pavilonu stálo 150 Kč a svíčková 540 Kč – mazec co? Čepoval se Budvar. Slovenský pavilon byl divný – nějak jsem nepochopil, čím se na Expu vůbec Slováci prezentují – prostě pavilon o 4 stěnách, na kterých bylo cosi – nic hmatatelného, žádné vizualizace – nic. Pokud byste měli nějaké otázky k Expu, stačí napsat, rád odpovím.

MAGLEV – vlak, který jel 431 km/h

Další den jsme se Jirkou svezli nejrychlejším vlakem světa – Maglevem. Jeho maximum na této trati bylo 431 km/h a byl to další super zážitek. Cesta trvala 7 minut (btw. stejná cesta metrem trvá 48 minut a to metro jede taky hodně rychle). Časová úspora je tedy znatelná. Maglev je 7x rychlejší než metro, ale také 7x dražší.

Maglev

CELKOVÝ DOJEM

Můj celkový dojem z Shanghaie je tedy takový, že je to nejzajímavější město, které jsem v mém životě navštívil a rád bych se sem alespoň ještě jednou někdy v budoucnu vrátil. Je účelné poznamenat, že Shanghai nemá prakticky nic společného s „pravou Čínou“. Doporučuji rozhodně každému zapsat Shanghai do seznamu míst, které se musí vidět (Shanghai se vším všudy zabere 3 - 4 dny). Viděl jsem zde opravdu tolik krásných věcí, že si ani nedovolím řici, která z nich byla nejlepší. Zkrátka všechno bylo krásné a všechno souviselo se vším.

Právě sedím v letadle. Jakmile vystoupím, tak budu zpátky v pekle – ve městě, které se jmenuje Chongqing. Smutné je, že se tam těším – je to teď můj domov a mám zde i své nové přátele.

Nesnesitelná vedra v Chongqing a letenky do Shanghaie koupeny

Opět zdravím z Číny po několika dnech, abyste měli nějaké povědomí o tom, co zde v současné době dělám a co se zajímavého událo.

Jídlo:

Místní jídlo je vyhlášené jako nejpálivější v celé Číně, ale zároveň jako velice chutné. Víceméně každý den navštěvuji nějakou místní restauraci, kde si dopřávám pravidelnou porci nějakého asijského jídla (Korea, Japonsko, Čína). Kvalita personálu se s ČR nedá naprosto srovnávat – obsluha je velice ochotná, počká, vysvětlí (čínsky) a stará se. Není zde zvykem dávat spropitné a setkal jsem se dokonce s tím, že jsem urazil servírku, když jsem jí nechal 5 korun dýžko – její reakce byla taková, jako kdyby ji za to měl její nadřízený pořádně potrestat. „Restaurace“, které rozhodně nenavštěvuji, a které jsou prakticky všude, tak to jsou takové bufety prakticky v přízemí každé budovy. V každém takovémto bufetu je nějaký člověk s pánví, který něco vaří a následně to prodává. Místní lidé to s oblibou kupují. Dokonce se tady stojí fronta na něco, co smrdí jako „smažené ho*no“ a smrdí od toho celá ulice. Velice, velice nechutné a ten smrad je opravdu nesnesitelný – zvlášť když je ve stínu 39 stupňů, pekelné vlhko a žádný vítr.

Začal jsem zde navštěvovat menzu, kterou mám asi 3 minuty od hotelu. Potřeboval jsem sebrat hodně odvahy, než jsem tam zašel poprvé. Menza má tři patra a ta jsou rozdělena podle cenových relací. Nejlevnější jídlo se prodává ve spodním patře a nejdražší se prodává v patře třetím (pro porovnání coca-cola ve druhém patře stojí 3 Kč a ve třetím 9 Kč). Menza ve druhém patře vypadá jako klasická jídelna, kde jsou kolem celého obvodu okénka a v těch okénkách jsou tácy, pekáče, mísy… s různými druhy jídla. Nakupuji tak, že jen ukazuji prstem a dostávám přídělJ Ve třetím patře – tam chodí ti movití studenti – takže bohatí Číňani a zahraniční studenti. Zde jsou také různá okénka, je zde čisto a designové vybavení. V každém okénku je jeden kuchař, který z čerstvých surovin přímo před zraky studenta připravuje jídlo – nádherná podívaná a ještě lepší výsledek jak vizuální, tak chuťový.

Číňani jsou prasata:

Na co si fakt nemůžu zvyknout je skutečnost, že na ulici permanentně slyším někoho pořádně, ale fakt pořádně nahlas potahovat hleny, a pak to všechno vyflusnout na zem. Toto slyším opravdu alespoň 100x denně. Prostě pořád, ve škole, v autobusu, v restauraci – všude. Nejhorší na tom, že to dělají i ženy. Dovedete si představit mladou slečinku, kráčící ve střevíčkách po ulici a u toho vytáhne z nitra svého těla největší chrchel - pořádně nahlas a pak to vyflusne na zem? Asi si to představit nedovedete, ale to je bohužel smutná realita. Nikdo se nad tím nepozastavuje – jen my, cizinci. Číňani jsou prostě prasata. Co je další věcí, která je nechutná, tak jsou neostříhané nehty. Někteří Číňani mají opravdu nehty nevídaných, astrálních rozměrů.

MHD:

Včera jsem jel poprvé sám a doufám, že naposledy místním nočním busem- chtěl jsem to zkusitJ. Bus byl strašně narvaný, ale nikdy nebyl narvaný tak, aby se do něj nevlezli alespoň ještě další dva cestující. Já seděl v busu tak, že mě čouhala půlka těla ven a zepředu mě tlačila nějaká holka s kytarou a kombem na zádech. Jel jsem asi 45 minut a byl to další zážitek na celý život. Btw: jízda MHD zde stojí 3 Kč.

Cestování:

Koupil jsem si letenku do Shanghaie za pomoci mého čínského kamaráda. Bez něj bych letenku neměl, protože stránky, kde se dají koupit relativně levné letenky, jsou pouze v čínštině, a navíc lze platit pouze čínskou kreditní kartou. Nemám žádné potvrzení o koupi, jen nějakou smsku, která je samozřejmě plná čínských znaků a letím s nějakým čínským přepravcem. Snad odletím. Odlétám v úterý a vracím se v neděli. V Shanghaii máme sraz s Jirkou a máme v plánu navštívit EXPO a jiné zajímavá místa – času bude dost.

První týden v říjnu jsou zde v Číně státní svátky, a tudíž nebude škola. Vzhledem k tomu, že MUSÍM opustit zemi každých 80 dní, tak už plánuji, kam se vydám. Velice pravděpodobně se jeví Singapur nebo Hong Kong spojený s návštěvou „asijské Hawaie“ – ostrova Hainan. Vše se bude odvíjet od cen letenek a času letu.

Počasí:

Ano, musím se zmínit o počasí. Už jsme zde všichni doufali, že se začne ochlazovat a ono se začalo oteplovat. Jsou zde nesnesitelná vedra, která šplhají až k 39 stupňům ve stínu. Do toho vlhko a dusno - je to vážně nepříjemné počasí. Denně spotřebuji až 3! trička, protože stačí opustit jednou hotel a triko je hned mokré.

Koncerty:

Bohužel, do tohoto města žádné kapely nejezdí, v tomto obrovském městě je pouze jeden klub, kde se dá poslechnout rock, případně elektronická hudba. V neděli se chystáme do tohoto clubu jít na koncert americké indie-rock kapely „The cave singers“, o které nikdy nikdo nic neslyšelJ Uvidíme …

Ostatní:

Koupil jsem si stativ, ale stále nemám kameru – zatím jsem nenašel žádnou za dobrou cenuL Co je fakt všude a s čím se dá solidně kšeftovat, tak jsou mobilní telefony – ty se tady dají koupit opravdu všude a „za hubičku“.

To je pro dnešek vše. Příští příspěvek napíši až se vrátím z Shanghaie - včetně fotek, zatím se mějte a kdyby vás cokoliv zajímalo, pište.

Fotky z výletu do Dazu a přednášky Pascala Lamyho

!!!!!....PRO ZOBRAZENI FOTEK KLIKNETE SEM....!!!!!

Dal bych si svíčkovou, vepřo-knedlo-zelo, rajskou či špenát

Vážení návštěvníci mého blogu, opět zdravím ze vzdálené Číny.


Internet a TV na pokoji:

Nejprve ze všeho je důležité zmínit, že mám konečně internet na hotelovém pokoji, ale zdaleka není tak rychlý jak bylo avizováno (10 Mbit). Internet je tak pomalý, že než se načte stránka Idnes.cz, tak to trvá tak 2 minuty. Beztak to ještě všechno čekujou nějací úředníci a o tom, co si prohlížím, ví dalších 150 lidí. Jelikož reklamovat něco je zde naprosto zbytečné, protože nikdo neumí anglicky, tak mi nezbývá nic jiného, než se s tímto pomalým internetem smířit. Docela jsem se nadřel, abych měl tento pomalý internet a nachodil se spousty kilometrů sem a tam. Číňan na úřadu mi říkal třikrát, že mi ten internet prostě už jede a že je všechno v pořádku, že stačí píchnout kabel do PC, napsat pár čísel a můžu surfovat jak drak. Samozřejmě že třikrát kecal a internet nikdy nejel. Je to docela únavné. To stejné s televizí. Už se mi tady na pokoji vrtalo snad 7 lidí v televizi a vždy mi řekli (samozřejmě domluva je vždy rukama nohama, slovníček atd.), že to pojede druhý den ráno, nebo ještě ten den (třeba za hodinu). Už to řeším 10 den a televize stále nejede samozřejmě:) Takže dneska tady očekávám dalších pět lidí, co udělají ten stejný postup jako 7 předchozích a řeknou mi, že to pojede zítra – nemůžu se dočkat…..
Škola:

Navštívil jsem konečně svoji fakultu (Business Administration and Economics), kde jsem se byl zaregistrovat a šel jsem si nechat potvrdit kurzy, které tady mám studovat. Už mě ani nepřekvapilo, že kurzy, které mi oni sami nabídli, a na které jsem se těšil, se zde letos nevyučují. Udělalo mi aspoň radost, že studovat budu nakonec opravdu v angličtině a akorát jeden předmět v čínštině. Předměty, které zde budu studovat jsou vyučovány profesory z významných amerických univerzit (aspoň nějaká dobrá zpráva). Budu zde navštěvovat tyto kurzy: Čínština, Strategic Management, The enterprise and society, Marketing a Human Resources Management. Kurzy jsou vyučovány v intenzivních blocích a blok je vždy zakončen zkouškou. Výbornou zprávu je skutečnost, že budu mít celý prosinec prázdniny, takže kdo byste měl namířeno do Asie, tak mě neváhejte kontaktovat – já budu určitě celý prosinec na cestách.

Výlety:

Výlet první máme naplánovaný na tento víkend – snad to vyjde. Plánujeme jet do cca 160 km vzdáleného města Dazu (čti Ta-cu). Je tam možno vidět série čínských náboženských skalních reliéfů a kreseb, jejíž počátky sahají do 7. století. Zahrnuje převážné buddhistická, taoistická a konfuciánská vyobrazení. Všechny tyto umělecká díla, která se v oblasti nachází, jsou od roku 1999 součástí světového dědictví UNESCO a jsou vyhledávanou turistickou lokalitou (wikipedia). fotka, klikni

Na konci měsíce mám mít 5 dní volna, tak s Jirkou, který studuje v Pekingu, plánujeme jet někam společně. Je docela reálná Shanghai, kde se v těchto dnech koná EXPO. Jediné, co mě však odrazuje od toho tam jet, je přemrštěná cena letenek, případně 35 hodinová cesta vlakem.

Čínská Policie:

Asi nejzajímavější část dnešního příspěvku se nachází na následujících řádcích. Včera jsem se vydal s foťákem do ulic, protože mě všichni urgujete, že je málo fotek. Fotil jsem tedy kampus, cvičící Číňany na venkovních hrazdách, stánky s jídlem, auta, autobouračku - kolem byl shluk snad 100 lidí – prostě jsem fotil Čínu. Fotil jsem také na ulici lidi, kteří hráli karty – velice mi to připomínalo karetní hru na způsob skořápek. Měl jsem plno zajímavých fotek – tyto fotky však nikdy neuvítě. Ptáte se proč?:) Jak jsem si tak fotil, tak v tu ránu se vynořil zpozarohu čínskej fízl, kterej na mě začal hulákat čínský nesmysly. Naprosto jsem nechápal a byl jsem vystrašenej, došel ke mně a začal mi vytrhávat můj foťák z ruky, došel druhej fízl, ten mě lapl za košilu a odvlekl na policejní stanici – pořád do mě hučeli čínsky – byl jsem podělanej strachy a nechápal jsem co se děje, co jsem udělal špatného. Jeden policajt mi vytrhl foťák, odešel do útrob policejní stanice, druhý fízl mě hlídal a držel, ať neuteču. Kolem se na tuto scénku dívalo snad 30 lidí (ne-li víc lidí). Nevěděl jsem si rady. Po pěti minutách mi vrátil policajt foťák, ale bez paměťové karty!!!! Takže všechny fotky v řiti a navíc jsem si musel koupit novou kartu za 300 Yuanů – asi 900 Kč (což je zde např. 100x cesta taxíkem nebo 50 kuřecích stehýnek v KFC :) – na Čínu fest drahá záležitost tato karta Sony. Byl jsem z toho naprosto v šoku. Jediné, co mě napadlo, proč to třeba udělali, je to, že jeden z těch fízlů třeba dělal něco nezákonného a bál se, že jsem to zachytil na foťák (ale já o ničem takovém samozřejmě nevím). Nebo si třeba myslel, že jsem nějaký novinář a fotím nevím co. Včera jsem měl tedy úplně zkaženou náladu. Každopádně jak se tak na to dívám s jednodenním odstupem, tak to byl zážitek na celý život za cca 30 Euro :)

Kamarádi a společenský život:

Stále se nejvíce kamarádím s Italem Alessandrem, kterému už začala škola. Jak se tak na to dívám, tak to bude asi pěknej záhul, protože on se každý den učí pozdě do noci a nestíhá vůbec dělat domácí úkoly. Jsem zvědavý, jak to budu mít já. Začínám 20.9. Jinak studentka z Konga uvařila tento týden večeři a dala mi ochutnat – bylo to první jídlo zde v Číně, které nebylo čínské a chutnalo „normálně“. Lidi z Konga, kteří jsou zde, jsou strašně hodní a milí. S ostatními zahraničními studenty jsme byli jeden večer na kulečníku a včera jsme jeli do středověkého městečka Chiqikou – fotka, klikni

Každý večer zde je co dělat. Přeci jen jsem ve velkém městě, takže o zábavu není nikdy nouze. Pokud se mi nikam nechce, tak stačí jít dolů na recepci, kde se sedí na gaučích, popíjí pivko a probírají například kulturní odlišnosti. Včera jsem jel také poprvé místním autobusem. Městská doprava zde stojí 3 Kč a cesta může trvat klidně dvě hodiny - je to docela dobrý zážitek za 3 kačky.

Závěrem další podivná věc:

Někteří lidé, muži i ženy, mají jeden nehet na své ruce strašně dlouhý. Třeba 2 cm a je to hlavně palec - nechutné. Opravdu jen jeden nehet a má to více lidí. Nevím, jestli to má nějaký hlubší význam. Budu po tom pátrat. Jak se to dozvím, hned to sem napíšu.

Jelikož tlačí čas, tak je to pro dnešek vše. Mějte se, komentujte, piště, ptejte se. Rád odpovím….

Začíná se to rozjíždět

Ni hao (ahoj), tak dnes máme pátek. Už je to téměř týden co jsem zde a za tu dobu se spoustu věcí změnilo. Co musím napsat hned v úvodu tohoto příspěvku, tak je skutečnost, že se mi tu vážně začíná líbit.


Kamarádi

Konečně - začíná se to obracet na lepší časy, za poslední čtyři dny se hotel naplnil mezinárodními studenty a tak ve středu večer jsme měli takové seznamovací posezení dole na recepci v gaučích. Je zde hodně lidí z Afriky a obzvláště jeden z student ze Zimbabwe je vážně pohodář. Takovej baculatější týpek, co pořád říká „what’s up man?“ S kým jsem si asi nejvíc padl do noty tak to je Ital – Alessandro z Pisy. Spolu jsme včera vyřizovali různé formality, zařídili čínské telefonní číslo a Alessandro se taktéž stal členem fitness centra. Věřím, že si s ním budu nejvíce rozumět. Zatím jsem tedy potkal studenty z těchto zemí: Brazílie, USA, Kanada, VB, Korea, Itálie, Německo, Belgie, Benin, Kongo, Togo, Mali, Ghana, Zimbabwe, Pákistán, Kazachstán, Turkmenistán a já nevím odkud ještě….většina zahraničních studentů sem přijela studovat čínštinu a je nás zde málo, co zde zůstaneme pouze půl roku. Fotka vzorku mezinárodních studentů

Posilovna

Zařídil jsem si členství v posilovně – popravdě je to opravdu hi-tech posilovna, kde samozřejmě nikdo neumí anglicky. Jakmile jsem tam poprvé přišel, sedlo si kolem mě asi 6 Číňanů – zaměstnanců fitka, všichni na mě koukali a já nevěděl co mám dělat. Vybalil jsem z batohu jednu napsanou frázi, „jestli se tam nachází někdo, kdo umí anglicky“. A přece jen, asi po 3 hovorech a 15 minutovém čekání přichází mladý kluk, který uměl anglicky asi jako já kdysi ve čtvrté třídě na základní škole. Základ je, že mám vyřízené členství v opravdu velice luxusní hi-tech posilovně, kde je všechno velmi moderní. Dokonce mi udělali nějaké tělesné testy a vystavili na základě mých proporcí tréninkový plán. Nejhorší ale je, že na mě furt mluvili čínsky, a tak jsem jim vůbec nerozuměl, ale ten kluk, co uměl alespoň trošku anglicky se hodně snažil, tak jsem přeci jen něco pochopil.



Číňani

Číňani jsou vážně milí a rádi by pomáhali, jen je problém ta jazyková bariéra. Já mám však raději Číňanky, které jsou neskutečně krásné, a je jich neskutečně mnoho. Nevýhodou je, že si s nimi nepokecám, takže se na ně můžu jen usmívat. Včera jsem řekl jedné místní studentce, jestli by mi nepomohla s vyřizováním formalit na policii atd. Číňanka měla obrovskou radost, že mi může pomoct, chodila se mnou asi 4 hodiny po úřadech a výsledkem bylo, že mě večer pozvala na večeři spolu s ostatními international studenty. Večer jsme měli sraz a já od této holky, která se jmenuje Song dostal kabelu plnou různých dárků. Naprosto jsem nechápal, proč mi někdo dává dárky za to, že mi pomáhá

Jídlo

Už si pomalu odvykám chodit do fastfoodů ze západu typu McD apod. První jídlo, na které jsem si zde velice pochutnal, byla rýže s čímsi v místní japonské restauraci. Když jsem ve středu usínal, ještě se mi o tom jídle zdálo – určitě tam zajdu znovu. Včera nás s Italem vzali dva Brazilci na nějaké místo, bylo to něco jako obchoďák s restauracemi, byl to obrovský prostor v podzemí a po jeho obvodu byli různí kuchaři u pultů, kteří připravovali různá jídla přímo před mýma očima. Dával jsem si nudle s hovězím masem a bylo to výborné. Musím ale říct, že nudle zde nejsou tak populární, jak jsem si před příletem myslel. Kdybych to měl nějak shrnout, tak nudle se podávají tak k jednomu ze 20 pokrmů. Zbývajících 19 je s rýží. Samozřejmostí je používat hůlky na jídlo. Vzhledem k tomu, že nemám praxi a konzumace mi trvá déle, než jak jsem zvyklý z ČR, tak po pár minutách dostávám do ruky křeč a musím si na chvíli odpočinout.

Včera večer nás vzali místní dobrovolníci z univerzity, kteří pomáhají zahraničním studentům, na hot-pot. Během včerejšího hotpotu (hotpotů je více druhů) jsme seděli u kulatého stolu (fotka zde), kde uprostřed byly dva takové vařiče a na nich nádoby s okořeněnou vodou. Jedna nádoba byla určena pro ty, kteří mají rádi ostré jídlo, druhá byla méně kořeněná. Pro představu v té ostré nádobě bylo takové koření, které když si dáte samotné do pusy a rozžvýkáte to, tak se vám úplně znehybní ústa a jazyk. Nikdy jsem nic takového nezažil – prostě peklo. Do těchto nádob se dávaly vařit různé věci, které jsme si objednali. Nutno zmínit, že co se ten večer jedlo, jsem nikdy předtím v životě nejedl. Včera jsem například okusil kachní nohu (byla tuhá a taková křupavá – nic moc) a plno jiných divných věcí. Jen pro představu – asi 2 a půl hodinové hodování s totálním přejezením a vypitím 1,5l Spritu vyšlo na necelých 70 korun. Je tady zkrátka strašně levno. Zajímalo by mě, jak se zde cítí Angličanka Hana, která bydlí a studuje v Londýně, nebo Američan Taylor z Bostonu.

Kluby

To, jak vypadají místní kluby, se nedá popsat slovy. To se musí zažit. Neskutečně dobře vybavené a plno neskutečně hezkých Číňanek. Mají tady zajímavé inovace, které jsem v Evropě v žádném klubu zatím neviděl. Navštívili jsme včera 4 kluby a cítil jsem se fakt dobře, všichni na nás s Italem zírali, jak kdybychom byli z jiné planety, zvali nás na drinky, mávali na nás, usmívali se – mazec. Do klubu se sice neplatí vstupné, ale zato uvnitř se dá už solidně prohnout. Malé pivo stojí v přepočtu 90 korun, což je na Čínu fakt hodně. Co bych však měl napsat je fakt, že ihned před vchodem do klubů jsou různé stánky, kde se prodává všechno – stánky se vším jsou v Číně všude – jeden vedle druhého. No a na těchto stáncích prodávají například chlazený americký Budweiser, plechovku za 15 Kč, nebo nějakou Čínskou padesátivoltovou vodku za 8 korun plácačku, takže je naprosto normální, že se všichni naderou venku a pak pod parou v kročí do klubu. V klubech se těžko hledá taneční parket, tancuje se tak nějak všude. Zajímavostí bylo, že DJ’s hrají asi polovinu večera, druhou polovinu večera zpívají různí zpěváci osvědčené hity z celého světa. Nevím kolik jich tam bylo, ale tak 5 určitě a vážně uměli zpívat – jeden z nich byl nějaký hlavní a to byla asi nějaká místní celebrita. Největší škoda je, že se v klubech nesmí fotit. Na to dohlíží početný personál – asi 3 desítky uniformovaných vyhazovačů.

Suma sumárum, tak se nám to tady docela solidně rozjíždí a začínám si to náležitě užívat.

PS: Už vím kdo jsou ti lidé s tyčkama (panbam fotka)- jsou to jak ženy tak muži. Nevím přesně jak se to píše, ale vyslovuje se to pan-bam. Takže jsou to pan-bamové, jsou tady už od dávných dob, nejsou prý na všech místech v Číně a jejich poslání je nošení těžkých věcí. Jsou to takoví novodobí otroci za peníze. Za málo peněz například vynesou pračku do desátého patra atd.