Vážení přátelé, vážení návštěvníci mého blogu. Opět zdravím z Číny, tentokrát po delší odmlce, která byla způsobena mým vážným zraněním na pravé ruce (více o zranění níže v oddílu Hainan – asi nejzajímavější počtení), a tudíž jsem nemohl psát na PC. Co jsem tedy za posledních 14 dní dělal a jak jsem se dostal až do nemocnice, vám popíšu na následujících řádcích.
Celá Čína měla minulý týden prázdniny, do školy se nechodilo, a tudíž by byla škoda, kdybych tvrdnul tady v tom velkém městě a nejel se někam podívat. S Jirkou z Pekingu jsme se rozhodli, že pojedeme do Hong Kongu na turismus, do Macau si zahrát do casin a na krásný ostrov Hainan si po tom všem odpočinout.
Hong Kong
Jakmile jsme přijeli do Hong Kongu, tak první co mě přepilo byla skutečnost, že Hong Kong není pouze město, ale je tam i také rozsáhlý venkov - pláže, jungle, lesy. Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, co všechno jsme v Hong Kongu viděli, jen vystihnu to nejpodstatnější.
V Hong Kongu nás přímo na stanici metra vyzvedli dva bývalí studenti z Brna Yi a Lap, kteří se nám následující tři dny věnovali a snažili se nám ukázat HK v tom nejlepším možném světle. Bydleli jsme u Lapa, který nám poskytl zdarmo výborné ubytování ve 40 patře mrakodrapu s krásným výhledem na moře, takže po této stránce jsme byli naprosto spokojení. Prakticky první věcí, kterou jsem viděl po opuštění podzemí tak to byla dvoupatrová šalina, která byla vážně super – rozhodně nejlepší šalina, kterou jsem kdy jel. Jak jsem již psal, tak Lap a Yi byli naši průvodci po celou dobu, a musím konstatovat, že jsme toho stihli hodně, ale zdaleka ne všechno - na Hong Kong je zkrátka potřeba více času – alespoň 5 dní. HK je tedy velice mezinárodní, bohaté město, kde se mixuje mnoho kultur, a kde je angličtina úředním jazykem - většina nápisů je jak v angličtině, tak v čínštině.
Čím je Hong Kong charakteristický? Především obyvatelstvo zde je velice vzdělané, po městě jsou antičínské a antikomunistické nápisy, v trafikách se prodávají antikomunistické noviny, na každém rohu se prodává nějaké divné jídlo, je zde velice levná elektronika, HK je nazýván asijským Hollywoodem, v HK je největší bronzový buddha na světě a místní obyvatelé mají vždy radost, když je na ulici zastaví někdo, komu mohou přispět na charitu.
Pro lepší představu o tom, jak to v Hong Kongu vypadá mrkněte do galerie – odkaz najdete ZDE.
Macau
Do Macau jsme přijeli lodí z Hong Kongu a byli jsme plní očekávání. Macau je velice malý stát – dá se projít pohodlně za celý den pěšky. Macau je plné kasin – je to tedy takové asijské Las Vegas. Centrum za dne je velice hezké – jakožto dřívější portugalská kolonie je prakticky celé postaveno v portugalském, potažmo španělském stylu.
Než jsme přijeli do Macaa, tak jsme si nerezervovali žádné ubytování, což byla samozřejmě chyba, jelikož bylo nemožné nějaké sehnat kvůli čínským prázdninám. Nakonec za pomoci místních se nám podařilo nějaké ubytování sehnat, ale musím říci, že v ničem horším jsem nespal. Na pokoji byla jedna tvrdá postel, na které jsme se museli nějak s Jirkou vyspat, toalety byly totální peklo – větší jsem neviděl a pokoj byl vyrobený z jakési překližky – tedy tento pokoj zdaleka nebyl trezor. Zajímavostí je, že hostel byl umístěn v bordelu, takže kdykoliv jsme opouštěli pokoj, tak se nás místní kurvy snažili nalákat slovy (masači masači a u toho zasouvali ukazováček pravé ruky do díry utvořené na levé ruce pomocí ukazováčku a palce – však to znáte)….. Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné slušné oblečení a obávali jsme se, že by nás do kasin nepustili, tak jsme se rozhodli, že si nějaké koupíme. Chtěli jsme nějaké výstřední a nakonec jsme si oba koupili „zlaté“ kalhoty s bílou košilí. No a s úsměvem na rtech a s pivem v ruce jsme byli připraveni vyrazit.
Kasin v tomto městě je opravdu požehnaně. Zabralo by tak tři večery jen chozením z kasina do kasina, aby člověk prolezl všechna. Nejpopulárnější hra byla Bacarrat (nebo tak nějak), která se v Macau hrála snad z 90%. Nejhorší bylo, že já tu hru viděl poprvé v životě a její pravidla jsem i přes snahu nepochopil.
Štěstí nás potkalo brzy, nejprve jsme zkusili automaty, tam byla zatím jen malá výhra a pak jsme šli zkusit štěstí v kostkách – tam jsem vyhrál asi 1200 Kč za 30 minut a docela jsem si osahal, jak to v takovémto typu kasin chodí – dobrý pocit. Řekl jsem si, že je to dobrý začátek a šli jsme do dalších casin. Navštívit jsme jich mohli za večer takových 15. Největší radost nám udělalo jedno kasino, kde jsme s Jirkou vyhráli na ruletě. Prostě to tam padalo no. Některá Casina byla stará, některá novější, některá velice luxusní a většina z nich měla hodně pater – občerstvení v nich bylo samozřejmě zdarma. Nutno zmínit, že na cizince v casinech v Macau prakticky nenarazíte – samí Asiati, z nichž někteří jsou velice bohatí – sází třeba na jednu hru black jack milion Kč atd. Hráli jsme tedy do cca 5 ráno a s úsměvem a vítězstvím jsme odcházeli do překližkového pokoje spát. Další den jsme už jeli do Guangzhou na letiště, odkud nám večer letělo letadlo na Hainan.
Fotky z Macau je možno vidět ZDE.
Hainan
Na tento pobyt nikdy nezapomenu. Všechno bylo dokonalé, ale stalo se mi zde mé nejhorší zranění v mém životě. Jak tedy vše probíhalo.
Nejdříve jsme přiletěli do hlavního města tohoto ostrova, do města Haikou. Nasedli jsme do taxíku, k našemu překvapení v taxíku už někdo seděl – prý je to tady normální, že se jezdí v taxi s více lidmi. No tak jsem se cestou do hostelu mačkal na zadním sedadle s dvěma Číňankama. Co nás překvapilo, tak to byla skutečnost, že všude byla tma, nikdo nesvítil – veřejné osvětlení jako by nebylo, a navíc nás přivítal tento ostrov záplavami a neustálým deštěm. Jednu noc jsme se tedy vyspali v tomto městě a druhý den jsme se zkusili dostat na jih ostrova do města Sanya, které je tím hlavním turistickým lákadlem. Málem jsme se tam však nedostali kvůli záplavám a následným sesuvům půdy.
Po příjezdu na místo v cca 9 večer jsme nemohli nikde stopnout taxi a už vůbec jsme nebyli schopní najít někoho, kdo umí mluvit anglicky, abychom se dostali do hotelu, kde jsme měli rezervaci. Po půl hodinovém boji jsme to vzdali a nechali jsme se nalákat nějakou místní paní do jejího hotelu. Nejdříve Jirka usmlouval cenu a pak jsme se na to šli podívat. Hotel byl hezký, na super místě, přímo u moře s LCD televizí, velkým balkonem a u autobusového nádraží – prostě super flek – za 140 Kč na noc – no neber to. Tento hotel byl pro nás takovou náplastí na hnusné počasí, které na ostrově tou dobou panovalo. Na Hainanu bývá 320 slunečných dní za rok a my jsme dojeli v období, kdy zrovna 14 dní v kuse pršelo – to je smůla. Naštěstí bylo velké vedro, tak i déšť pro nás nebyl překážkou, abychom druhý den nešli surfovat. Po celém následujícím dni stráveném na moři jsme si dali odpočinek na hotelu a čekali, až začne další den - 8. Říjen, tedy můj narozeninový den.
8. říjen 2010
Můj narozeninový den začal ideálně, ráno přestalo pršet a my jsme se s Jirkou a ostatními kamarády z mé univerzity rozhodli, že si půjčíme scootery a pojedeme se podívat za město. Bylo to úžasné zkusit si, jaké to je být uprostřed divoké čínské dopravy a náležitě jsem si to užíval. Jak jsme se vrátili z výletu, tak začala organizace mých narozenin, které jsem se rozhodl oslavit u nás na hotelu na balkónu.
Dokonce kvůli oslavě přiletěl i Pedro z Hong Kongu. Samotná oslava se nesla ve výborném duchu, byla sranda – učili jsme američany říct tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech a jak to tak bývá, tak jsme se bavili o různých kulturních odlišnostech, o Číně celkově, pili čínské pivo a jedli čínské brambůrky. Oslavy se přes internet zúčastnil i kamarád Werny a Petr P.
Více fotek z Hainanu naleznete ZDE.
Neštěstí L
Balkon se zavíral takovými posuvnými skleněnými dveřmi a v jeden okamžik jsem se snažil vyhnout procházejícímu a lehce jsem se opřel zády o tyto dveře. Co se však nestalo, tyto dveře jakoby vůbec nebyly v těch jezdících kolejích a já spadl zároveň s nimi dolů na zem dovnitř do pokoje. Dveře se pode mnou vysklily a já cítil, že něco není v pořádku s mým loktem. Vzpomínky na následný pohled na můj loket mě probouzí už několikátý den. Měl jsem tam regulérní hlubokou velkou a širokou díru. Samozřejmě nastala panika a všichni účastníci narozenin měli vystrašené pohledy v očích, já byl v tu ránu na nohách a už jsem jel ve výtahu směrem na ulici s Devonem, Jirkou a Hannah chytit taxi, abych se dostal co nejrychleji do nemocnice. V té době jsem si neuvědomoval, že jsem v Číně a že jedu do Čínské nemocnice. Jediné, co mě, borca celého od krve zajímalo, byla skutečnost, kdy mi tu ránu zašijí. Naštěstí nemocnice nebyla daleko, ale objevil se další problém – jazyková bariéra. Američan Devon byl na tom s jazykem asi nejlíp a pomocí rukou a nohou se mu podařilo vyjednat mi náležitou péči. Museli jsme jít do jiné budovy až do sedmého patra, kde byla tma a svítilo se pouze v jednom pokoji – operačním sále.
Ano byl jsem operován a strávil jsem v oné místnosti hodinu a půl mého života. Doktoři mluvili pořád čínsky, Jirka se mě snažil uklidňovat a podporovat a křičel na mě zvenčí (za což mu tímto děkuju, protože mi to fakt pomáhalo). Po operaci si mě nechali na kapačkách v nemocnici a ráno si pro mě kluci přišli. Pro upřesnění. Neměl jsem v žádném případě pocit špatného zacházení se mnou – ba naopak nemocniční personál jednal profesionálně a prostory nemocnice byly čisté, srovnatelné s jakoukoliv jinou českou nemocnicí, ve které jsem kdy byl – ne-li lepší.
Tak to byla moje oslava narozenin, na kterou nikdy nezapomenu, a také to byla hodně velká zkušenost do života. Na nemocničním lůžku v čínské nemocnici si toho člověk spoustu uvědomí.
Dnes je 16. Října 13:30 hodin místního času, rána se zdárně hojí a už dokonce dokážu používat i toaletní papír tak jak jsem byl zvyklý…..