Cestování po Asii 4. část (Guilin, Shenzhen)

Vážení přátelé, opět vás všechny zdravím - tentokrát však již nejsem na cestách, nýbrž už jsem zpátky v Chongqingu, kde opět začíná můj studijní maraton (Human Resource Management a Project Management). Jelikož se mi můj čas zde krátí - cca měsíc budu zpátky v doma v ČR, tak toto je již jeden z mých posledních příspěvků na tomto blogu. Ještě zde však budou minimálně dva příspěvky - v jednom budou popsány zážitky ze Singapuru a Malaysie (tento příspěvek můžete očekávat pozítří - tedy 5. ledna) a ve svém posledním příspěvku na konci ledna potažmo na začátku února zhodnotím vše dobré i špatné, co mě zde za toho půl roku potkalo.
CO je však hlavním předmětem tohoto příspěvku je popis další části cestování po JV Asii s mým bratrem Petrem. Přeji příjemné čtení

Guilin

Jízda nočním vlakem z Guangzhou do Guilinu byla zajímavým zážitkem. Vyzbrojili jsme se 8 pivy značky Tsingtao (taková čínská Plzeň) na cestu, probili se přeplněným nádražím a uvelebili se ve vagónu, který spočíval v tom, že vypadal jako náš lehátkový vůz, nicméně bez přepážek. Takže to vypadalo jako v openspaceové kanceláři. Číňané na nás velice koukali, my jsme jedli mandarinky a koukali na ně. Bura totiž rozhodl, že už ho pěkně rozčiluje, že si ho každý prohlíží, a proto si bude s každým dávat "oční battle". To spočívá v tom, že jakmile si ho někdo začne prohlížet, tak on si stejným způsobem bude prohlížet ho. No a prohrává ten, kdo uhne očima dřív. Já se samozřejmě ihned přidal a pěkně jsem si s číňany také dával oční battle. Problém je v tom, že s číňanem oční battle NIKDY nelze vyhrát. Pouze ve větších městech je možné vyhrát některou z dílčích bitev, ale válku nikdy. Ve vlaku tedy bylo veselo. Legitimoval nás také místní policista, který si vyžádal naše pasy. Kotrola pasu spočívala v tom, že si prohlížel asi dvě minuty první stranu našeho pasu (tam, kde  je státní znak) a pak nám pas vrátil. Ekvivalent totožné situace, která by se mohla odehrávat ve vlaku českých drah kdy by český celník dostal do ruky pas, kde by bylo vše v čínštině. Jakmile jsme se vzdálili od pobřeží, začala se objevovat pravá Čína. Trošku pekýlko. Tma jak v pytli. Oni asi mají v noci zakázáno svítit a kromě toho zejmě nemají ani pouliční osvětlení. Takže vlak vždy zastavil ve tmě, do tmy vystoupili nějací lidé v tenké šusťákovce, navzdory tomu, že venku byl sníh (na pobeží jsme chodili v kraťasích) a asi - 6 stupňů. Ve vlaku bylo permanentně zahuleno, protože v tom našem kupé nebyli příslušníci horních vrtev, ale řekněme běžná čínská pupulace. Ta se vyžnačuje tím, že kouří velmi levná cigárka (to je cítit z toho kouře), dává si velké pávy a u toho se tváří velmi debilně. K tomu vytrvalé chrchlání, vytahávání hlenů z paty a plivání. Ostrý kontrast s velmi kultivovanými lidmi v Hong Kongu.. Takže jsme asi tušili, že ve vnitrozemí nás nečeká žádný luxus. Ale vyspali jsme se dobře.

Ve vnitrozemském městě Guilin nás přivítala veliká zima a naháněči, kteří nám nabízeli všechno, od sexu až po výlet lodí. By mne zajímalo, kdo myslí na sex v cizím komunistickém městě po probdělé noci ve vlaku se samými číňany. Byli schopní nás doprovázet klidně dva kilometry. Jenže nevěděli, na koho narazili. My jsme totiž velmi tvrdí a nic nechceme.Takže poměrně chudé město. Bura neustále nadával na to město, kde studuje, až do doby, kdy viděl tohle. Tady jezdily rikši, ženy praly prádlo v řece, zatímco chlapi na ně koukali a kouřili, vše bylo nekvalitní, šizené a kromě toho se nás všichni snažili odrbat. A to tak, že to bylo až nivní si myslet, že na to skočíme, na ty jejich odrbávky.

Jak se nás snažili odrbat

Takže byli jsme ve městě, kde všechno bylo špatně, atmosféra zhruba jak někde v zapadlém ruském městě. Šmejdili jsme, co bychom snědli, případně kde bychom se dobře najedli. Problém byl v tom, že ačkoliv naše hygienické standardy byly posazeny již hodně nízko, žádný z místních podniků naši nízko položenou laťku nepřeskočil. Zejména nám vadil smrad z toho jídla a v neposlední řadě skutečnost, že jídlo bylo připravováno doslova na ulici, případně někde na koleni v bistru, které připomínalo garáž. Porce jídla  stála cca 5 Kč, ale byl to takový humpl, že bych to nesnědl ani zadarmo. Nakonec jsme se rozhodli, že do jedné z těch děr vlezem, abychom se najedli. Vybrali jsme si takovou, kde nebyly pouze čínské nápisy, ale také obrázky jednotlivých pokrmů. Abychom měli alespoň rámcovou představu, co si objednáváme, a nedonesli nám na talíři ropuchu nebo psa. Takže jsme ukázali na jistý pokrm a na otázku, kolik, nám majitel odpověděl, že 80 Yuanů tj. cca 240 Kč (!!!!!). Podotýkám, že při tomto aktu všichni přítomní číňani přestali jíst a s otevřenou pusou nás pozorovali a čekali, jak tohle dopadne. To vše se odehrávalo v lámané čínštině, s angličtinou bychom se nedomluvili vůbec na ničem. Takže jsme se týpkovi hlasitě vysmáli a šli jsme pryč. A týpek místo aby se styděl, a zpytoval svědomí, že mohl mít kšeft, tak nadával, že jsme odešli = že se mu neodařila odrbávka a místní štamgasti ho plácali po zádech a utěšovali. No nakonec jsme narazili na další přívětivé bistro, kde jsme si dali náklad nejrůznějšího jídla v přepočtu za 16 Kč, nicméně se ukázalo, že se z toho nedalo pozřít vůbec nic. Chuťově otřesné, nepoživatelné, vůně zpocených ponožek a koňského lejna. Týpek, který uklízel na ulici odpoadky, měl obrovskou radost z našich pokrmů, které nechceme a  měl solidní oběd.

Dále se nás snažili odrbat za čaj, který jsme v Guangzhou koupili za 30 Kč, chtěla v Guilinu baba 150 Kč. A hlavně někteří z nich ani neumí lhat, tak vždy, když nám říkali nějakou cenu, tak se úplně smáli pod vousy, takže nám to bylo jasné. A hlavně člověk tu nic neusmlouvá ani rukama, protože číňani ukazují veškeré číslovky jinak než my. Počítají od 1 do 10 na jedné ruce. Takže si nemyslete, že když ukážete tři jako že tři, tak že vám číňan bude rozumět. Potom už jsme se nicméně byli velmi naštvali a začali jsme je odrbávat my. Takže za náma přišla hodná babička z pohádky, že nám nabízí hodinovou plavbu překrásnou krajinou s horami po řece na bambusovém člunu za 300 Kč na osobu, načež jsme ji po půl hodině boje stáhli na 150 Kč za oba (samozřejmě, že místní by to měli za 50). A vrchol nastal, když za námi přijel nějaký dědula na kole, že nám prodá litchi. Tvrdě jsme smlouvali, hádali se s ním, řekl nám cenu za kilo, který byla velmi příjemná a rozdrbal trs Litchi na jednotlivé kuličky a začal odměřovat kilo na nějaké pseudováze, což byla tyč a na prostředníku jakože děda odměřoval, kdy už to je kilo. Samozřejmě, že nás chtěl odbrat. Chtěli nás totiž odrbat všichni a on taky. Jenže my jsme mu řekli, že to neexistuje, co jako na nás zkouší, že chceme celý trs (se zbytkem těch kuliček). Dědula začal lomit rukama, několikrát šel s cenou dolů a my mu vysvětlovali, že neměl ten trs rozdrbávat, že to teď už stejně neprodá a ať si to nechá (nejprve anglicky, potom česky) a šli jsme pryč. Týpek řval jak zvíře,lomil rukama, všichni kolem se pobuřovali a nakonec nás dojel asi 200m na kole, prodal nám nakonec ten trs litchi, za cenu jakou jsme chtěli, i s těmi ostatními kuličkami co už je odrbal z toho trsu. Když nám předával tašku velmi zle a nasraně jednu kuličku odtrhl a rychle ujel pryč. Slízl to za všechny Číňany, kteří se nás snažili odrbat. No jinými slovy nám to dal za stejnou cenu jako místním a hrozně ho to rozčílilo. My jsme se totálně přejedli čerstvým litchi a byli jsme spokojení. Velmi nám chutnalo, protože každou kuličku jsme si poctivě vybojovali.

Takže Guilin nás nadchl svojí přírodou, nicméně už to byla zřejmě pravá Čína. Chudá, nekultivovaná, nevědoucí, nevzdělaná, drsná a buranská. Tvrdě se muselo smlouvat o všechno, i o blbou rikšu. Oni si byli schopní říct za 500m jízdy na motorce předělané na karavan o 100 Kč (!!!) nakonec jsme to usmlouvali na 15 Kč a místní by to měl tak za 3 Kč. A McDonalds nás držel 2 dny při životě. Ostrý kontrast proti vytříbené kuchyni,kterou jsme zažili na pobřeží. V tomhle městě se nedalo koupit ani ovoce, protože bylo třetijakostní, pivo (břečka), nic. Plné obchody harampádí a nepoživatelných věcí. Jak u nás za komunistů.
Shenzhen

Z Guilinu jsme se přesunuli nočním vlakem do města Shenzhen, které je typické tím, že hraničí s Hong Kongem a normální číňan se tam nikdy nedostane. Vše naprosto čisté, vypucované, široké silnice s palmami uprostřed, naprosto vše do detailu naplánované, územní plánování na jedničku.Město nicméně prázdné, tiché. Všude samá luxusní auta, metro poloprázdné. Supermarkety, kde bylo možné dokonce nakoupit i něco k snědku, prostě uzavřená ekonomická zóna. Zajímavé je, že nás nikdo při cestě vlakem nekontroloval. Číňané prý tolerují zdejší ilegální obyvatele (že prý jich je více než 50 %), asi vůli tomu, že tito lidé jsou nepostradatelní pro práci v nejrůznějších kancelářích (open space, cca 1 m ctverecni/osoba). Ale udržují tu punc zakázaného ovoce. Každopádně v tomto městě nám radili v noci nevycházet, protože prý ve tmě vylézají z nor nelegální živlové a přepadají lidi, některé dokonce zabijí a prodají jejich orgány. Tak nevíme, jestli to je pravda nebo je to jen dílo místní propagandy. Každopádně toto město na nás působilo naprosto uměle, vše bylo naaranžované jako by na oko (např. měli v metru automaty na jízdenky, ale z 8 vždy fungovaly tak 2, ostatní rozbité nebo vypnuté, tvořily se fronty. Nikdo se ničemu nedivil.). všichni smíření s tím, že to tak je. V metru samozřejmě také nikdo neuměl anglicky, plánek metra chyběl, nápisy či cedule v angličtině byly psány s chybným spellingem, což působí divně. Ale naštěstí byly všechny zastávky označeny latinkou, jinak bychom nikam netrefili.

Hostel, kde jsme bydleli, byl totálně z ruky, v luxusním byto komplexu, kde byl mimo jiné i Starbucks. Prostě umělé město jako postavené z lega. Zde jsme se tedy nezdržovali a druhý den jsme překročili berlínskou zeď (hranice Shenzhen - HongKong) a po týdnu si užili dobrou snídani v Hong Kongu na letišti.

Čína a internet

Obecně je možné konstatovat, že připojení k internetu v Číně je problematické. Navštívili jsme několik hotelů a hostelů, základním kritériem výběru byl vysoký rating na  na hostelworld.com nebo na booking.com (potažmo tripadvisoru) a dostupnost internetu, pokud možno zdarma. Navzdory tomu, že všude deklarovali dostupný internet, vyvstal vždy stejný problém, a to slabý signál připojení WI-FI. Internet zpravidla fungoval v místech, která měli pod dohledem recepční, a kromě toho rychlost byla naprosto frustrující. Dostat se na Hotmail trvalo zpravidla 15 minut. V Guilinu byl dokonce plný signál, nicméně na inkriminovanou síť se nešlo připojit, počítač byl z toho úplně zmatený. No zkrátka to tam měli jenom na oko a jakože předstírali, že neví, co je. Kromě toho není v Číně možné používat Facebook, Youtube, psát blog a natož si s někým chatovat. Takže poté, co jesem odeslal několik sms na oskara a zkontroloval e-mail, mi již ruply nervy a internet odložil. Bura ale nervil mnohem víc.

O mobilním operátorovi Oskar

Jako vždy jsem nervil s mobilem. Ze všech zemí,které jsme navštívili, bylo možné posílat mms pouze z Hong Kongu. Navzdory tomu, že nás oskar vždy zdvořile informoval, že se nacházíme v zóně, kdy minuta odchozího hovoru stojí 60 Kč, sms 15 Kč a mms 11 Kč. Zloději to jsou. Např. v Macau jsem psal asi hodinu mms, kterou poté nešlo odeslat a já se cítil velmi ponížený mobilním operátorem, protože jsem věděl, že nějaký hajzl z oskara zcela jistě někde nade mnou v casinu šustruje miliony a kouří u toho doutník, zatímco já musím podělanou mms rozdlit do několika sms a platit těžké prachy.

To je pro dnešek vše. Již pozítří si zde budete moci přečíst, jak jsme společně strávili Štědrý den a také jaké to bylo ve městě plném zákazů a pokut - Singapuru.