Příjezd do místa činu – do města Chongqing

Tak už jsem tady, na svém hotelovém pokoji a moje nálada není vůbec dobrá – jsem z toho všeho tady úplně špatnej. Jak jsem se sem na pokoj z Brna dostal a co se během cesty dělo, se pokusím popsat na následujících řádcích.
Cesta začala v Brně, odkud jsme s mým spolužákem Jirkou vydali na letiště do Vídně. Z Vídně jsme letěli přes Dubaj do Pekingu. Nutno poznamenat, že během letu z Vídně do Dubaje, jsme s Jirkou zažili takové turbulence (pojem turbulence je příliš jemný, na to co se tam dělo), že na to do smrti nezapomenu a věřím, že kdyby to byl můj první let v životě, tak do letadla už nikdy nevkročím. Během této cesty jsem byl plný očekávání a prakticky všechno jsem bral s humorem. Humor rázem skončil, až jsme se Jirkou v Pekingu rozloučili a já pokračoval v cestě vnitrostátní linkou do města Chongqing. Od té doby jsem neviděl ani jednoho člověka, který by neměl tmavé vlasy a šikmé oči.

Chongqing přílet
Vystupuji z letadla cca po 25 hodinové cestě a téměř žádném spánku a už cítím ten teplý a vlhký a těžký vzduch, na který si budu asi hodně dlouho zvykat. V Chongqingu je touto dobou cca 21 hod místního času (rozdíl mezi ČR a Čínou je 6 hodin). Jako první úkol jsem si stanovil, že musím vyměnit peníze, protože jsem neměl vůbec žádné Yuany (1 Yuan = cca 3 Kč). Směnárna nikde nebyla, což mě překvapilo. Vyhledal jsem informace, ale co bylo velice nemilé, tak i na letišti takto velkého města prostě NIKDO neuměl anglicky. Bezradně jsem tedy chodil po letištní hale a hledal alespoň bankomat, ze kterého bych mohl vybrat peníze. Po chvíli chození jsem nějaký našel, ale co to – nejdou mi vybrat peníze, nešlo to ani na pátý pokus. V ten okamžik začínám být docela nervózní, protože neumím ani slovo čínsky a nemám ani jednu jednotku čínské měny (v ČR se Yuany nedají koupit). Opět bezradně vyčerpaný z cesty bloudím po letišti až narazím na nějaký stánek, kde se dají zamluvit hotely. S angličtinou zde opět neuspěju, ale pán ve stánku měl takovou chytrou knížku, ve které měl napsané anglické fráze. Z knihy jsem se dozvěděl, že směnárna je na mezinárodním terminálu a že já jsem přijel na vnitrostátní. Na otázku kde je mezinárodní terminál mi zaškrtl v chytré brožuře frázi, že asi kilometr pěšky venkem. Tak jsem šel s dvěma kufry normálně po silnici, všichni troubili, nevěděl jsem, kam jdu, všude jen samé čínské znaky, které mi fakt nic neříkají. Dojdu na mezinárodní terminál – zpočátku vypadal, že je zavřený, ale nakonec nebyl – na celém tomto terminálu byla snad jen uklizečka a policajt, který na mě čuměl a nechápal, co tam dělám. Všechny stánky, směnárna – prostě všechno bylo zavřené. Očividně zde moc mezinárodních letů nemají. Jediné, co vypadalo funkčně, byl bankomat. Ano tento bankomat byl pro mě spásou a rázem jsem vybral 1500 Yuanů (maximum) a šel opět pěšky na vnitrostátní terminál. Hledal jsem taxi, které by mě vzalo do hotelu. V tuto dobu pro mě začala Čína, ze které mi je v době psaní tohoto textu docela solidně na blití.

Taxi

Na taxi se stála fronta, ve které bylo cca 100 lidí – všichni na mě celou dobu čuměli a tak podivně se smáli. Necítil jsem se příliš dobře. Přišel jsem na řadu, taxikáři jsem dal papír s adresou mého hotelu v Čínštině a modlil jsem se, ať mě neodveze někam za město a neokrade. Sedl jsem si na zadní sedadlo a vyrazili jsme. Můj první dojem z města byl takový a je takový tedy stále, že je to strááááášně velké město. Cesta taxikem trvala asi 40 minut a přišlo mi, jako by jsme byli furt někde v centru města – samé vysoké budovy, velké křižovatky, hodně aut a všichni pořád troubí, jakoby snad jen upozorňovali na to, že jedou. Při cestě z letiště na hotel řidič, který mě vezl, porušil desítky dopravních předpisů a tak stokrát zatroubil. Jak jsem byl ze všeho vystrašenej, tak ta cesta docela rychle utekla a naštěstí mě taxikář zavezl na správné místo. Taxi bylo levné (66 Y) – pravděpodobně mě neošidil.

Xuelin Hotel

Vystoupil jsem z taxi přímo u hotelu a překvapivě hotel zdaleka nevypadal tak jako na obrázcích na internetu. Do hotelu vcházím s respektem a přáním, ať aspoň tady někdo umí anglicky. Bylo 23 hodin místního času a jdu k recepci. Recepční anglicky téměř neuměla, ale uměla aspoň něco. Na otázku že tady mám bydlet mi řekla, že nemám. Prý se musím jít nejprve registrovat do nějaké kanceláře na univerzitu. Asi nedokázala pochopit, že v sobotu ve 23 hod po mega dlouhé cestě nemám náladu chodit někam nevím kam, kde stejně nikdo není. Řekla mi, že chce jméno a telefonní číslo na mého učitele a tísic věcí, které já vůbec nemohl vědět. Nakonec asi po 15 minutách sezení v křesle mi dala někoho k telefonu, kdo uměl anglicky, ale vůbec nevěděl co, jak a proč jsem přijel a co tady vůbec dělám. Řekl jsem ji, že se dostavím v pondělí 30.8. (tj. zítra) do její kanceláře si vše ujasnit. Jediné co jsem se od ní dozvěděl byla skutečnost, že budu mít spolubydlícího, což je nemilé, protože jsem žádal o single room. Paní na telefonu má zřejmě nějakou vyšší moc a přikázala recepční, ať mi dá pokoj. Po zaplacení zálohy a elektriky (401 Y) jsem se odebral na pokoj toho špinavého hotelu, kde není pitná voda ani internet, vysprchoval se ve studené vodě a šel spát. Usínání opravdu nebylo lehké, byl jsem hodně nešťasný a takový bezradný. Výhled z okna mám na dálnici, kde je velice silná hustota provozu a navíc všichni pořád troubí, takže se vyspat bez špuntů do uší zkrátka nedá. Kupodivu má pokoj klimatizaci. Usínám a říkám si: „Bude to boj“.